S trhnutím jsem se probudila, když jsem zaslechla bouchnutí hlavních dveří. Rychle jsem se zvedla do sedu a vzhlédla ke dveřím obývacího pokoje. Čekala jsem až do nich ta osoba vejde. Zadržela jsem dech, jak jsem s nadějí doufala, že by to mohl být... „Chrissy? Jsi vzhůru?" okamžitě jsem ten hlas poznala. Byla to moje sestra. Zklamaně jsem si povzdechla a opřela se zády o opěradlo gauče. Zrak jsem upřela na strop, přestože na něm nebylo nic zajímavého.
Zaslechla jsem sestřiny kroky, jak se blížila do obýváku. „Chris-" zarazila se ve dveřích a já věděla, co bude následovat. Tak jako vždycky. Říká to každé ráno, když přijde a najde mě tady. Protože to ví. Ví, že jsem celou noc strávila nesmyslným čekáním na něj, až jsem nakonec i usnula. Dělám to stále dokola. „Už zase?" v jejím hlase nebyla znát zlost ani nic podobného. Spíš starost. Slyšela jsem, jak si tiše povzdechla, než došla ke mně a posadila se vedle mě. „Kolikrát jsme už o tomhle mluvily, Chrissy." řekla jemně a pohladila mě po ruce.
„Milionkrát." povzdechla jsem si tiše a pevně sevřela víčka, než jsem je zase pomalu otevřela. Zírala jsem však stále do stropu. Bála jsem se, že pokud se podívám do sestřiných očí a uvidím v nich tu starost, zase se neudržím. Nechci před ní brečet. Dnes ne. „Mluvíme o tom každý den." dodávám tiše.
„Nemůžeš tu takhle čekat každý večer. Potřebuješ se taky konečně pořádně vyspat." mluví klidně a vyrovnaně. Cítím na sobě její upřený pohled. Úplně jako bych slyšela její myšlenky. Lituje mě. Zároveň už jí však leze na nervy, že se stále nedokážu pohnout dál. Jak ráda bych jí udělala radost. Ale nešlo to. Nedokázala jsem to. Jako by mezi mnou a mým štěstím teď stála vysoká zeď, kterou nemůžu překonat. Nelze ji obejít, přelézt a ani zbořit. Prostě nemožné.
„Já vím, ale..." odmlčím se. Nezeptá se nahlas, ale vím, že čeká na to moje ale. A já vlastně nevím, co říct. Jak jí to tentokrát vysvětlit? Pokaždé mě totiž nějak odbyje. Snaží se mi dokázat, že všechno lze překonat a že to bude zase dobré. Ať se snažím jakkoli, nechce pochopit, že u mě to prostě nejde. Nedokážu zapomenout a být zase šťastná. „Nejde to." říkám nakonec svoji nejčastěji používanou větu. Slyším její tichý povzdech. Myslím, že doufala, že konečně přijdu s něčím jiným. No, smůla.
„Vím, že je to těžké." Ne, nevíš. Chtěla jsem říct, ale radši jsem držela jazyk za zuby. Ještě bych ji naštvala. Ale byla to pravda. Ona to nechápala. Ani nemohla. Nikdy neměla žádný vážný vztah. Nevěděla jaké to je, když vás opustí člověk, kterého jste milovali celým svým srdcem a byli ochotní pro něj riskovat vše. Neměla ani tušení jaké to je. „Ale čím dřív to přijmeš, tím snáz se přes to přeneseš." Položila svou dlaň na tu mou a lehce ji stiskla. „On už se nevrátí..." špitla tiše s opatrností. Ale mohla by to říct sebevíc opatrněji, protože mě by to zasáhlo úplně stejně. Když to totiž vyslovila takhle nahlas, udeřila mě ta realita jako facka. Ne, bylo to horší než facka. Realita mi vyrvala už tak zlomené srdce a zničila ho na malinké kousíčky, velké asi jako zrnka písku.
Poprvé za tenhle den jsem se na ni podívala. Oči se mi nekontrolovatelně zalily slzami. Toť k tomu, že před ní znovu brečet nebudu. Už to nešlo vydržet. Snažila jsem se ten pláč potlačit, ale už jsem nad ním úplně ztratila kontrolu. Slzy mi smáčely tváře a já nedokázala ani pořádně dýchat, jak jsem usedavě vzlykala. Bez jediného slova si mě sestra přivinula k sobě do pevného objetí. Zabořila jsem si hlavu do jejího ramene, které bylo brzy mokré od mých slz. Ale ona nic neříkala. Konejšivě mě hladila po vlasech a lehce se se mnou kolébala. Nechala mě se vyplakat, protože věděla, že nic jiného pro mě teď udělat nemůže.
Po nějaké době můj pláč konečně ustal. Stále jsem chvílemi popotahovala, ale už jsem byla relativně v klidu. „Udělám ti čaj." navrhla mi. Dala mi za uchu neposedný pramínek vlasů, který mi padal do tváře, a slabě se na mě usmála. Nabídla mi papírový kapesník. Ty jsem tu teď měla vždycky někde po ruce. Vděčně jsem ho přijala a začala si utírat uslzené oči. Naposledy se ujistila, že už jsem v pořádku. Pomalu se zvedla a zamířila do kuchyně připravit mi čaj. „Snažila jsem se ti dovolat, ale padalo to furt do schránky." slyšela jsem ji říkat z kuchyně.
