Prostě přišla a sedla si ke stolu. Jako by někdy dělala něco jiného. Na přátele už si dávno naděje nedělala. Jak by taky mohla? Vždyť byla tak divná. Neměla žádný talent a dříve či později začala stejně být na každého zlá.
Jediným přítelem jí byl růžový keřík, který si už dva roky pěstovala v květináči vedle stolu. Ne, nebylo to nijak omezující ani divné. Prý.
Letmo se podívala z okna a pak zaměřila svůj pohled na své milované růže. Koukala na ně minutu, dvě, tři, čtyři, deset, hodinu... 'Děkuji' pronesla lehce a rozplakala se. Natáhla ruku k prvnímu květu, který byl nadosah a prstem jej lehce pohladila, načež to samé udělala i se zbylými šesti.
V hlavě se jí mihl záblesk jakéhosi nápadu. Zděsil ji, tak ho hned zase zahnala a nadále se snažila přes slzy věnovat svým červeným spasitelkám. Ukazováčkem přejížděla po všech kouscích květin. Po květech, po větvičkách, po trnech. Zamyslela se... 'Když se Růženka bodla, nic ji netížilo.' Onen nápad se vrátil, najednou nevypadal tak neuskutečnitelně.
'Děkuji,' zopakovala a přidala 'Omluvám se.' Vstala a došla ke keři, nahnula se a utrhla větev, na níž byl její nejoblíbenější, nejmenší, nejněžnější kvítek. Nikdo nebyl doma. Popadla papír, na nějž napsala: Už nemohu. Děkuji. A položila ho na kuchyňský stůl.
Popadla boty a bundu a vyběhla na ulici. Začínalo být šero, jak krásné. Měla v plánu doběhnout až ke skále a naposled se podívat na město.
Tento nápad jí však zkazilo nákladní auto.
