Mé ruce se třásly. Mé nohy též. Můj spodní ret byl vlhký od slin smíchaných se slanými slzami, taktéž se chvěl. Srdce mi divoce bilo uvnitř mé hrudi. Dlaně jsem neustále zatínal v pěst a následně je znovu rozevíral.
Hotelový pokoj byl zahalen do černočerné tmy. Závěsy zatáhnuté. Jediné světlo pronikající dovnitř, bylo díky mezírce mezi dveřmi a prahem. Přikrývky na posteli byly ledabyle rozházené, neustlané, třebaže venku bylo teprve něco po druhé hodině odpolední. Nemůžu nezmínit zápach, kterým byl pokoj doslova zamořen. Ale ani jedna z těchhle malicherností mě nezajímala, navíc nejspíš jsem to takhle i chtěl. Tma, chaos a pach. Jako bych tímhle ještě více sám sobě ukazoval, jak je můj život na houby a uvrtával se tím ještě do větší depky.
