Lesní víla

Společenská sezóna

„Mamá, prosím. Nenuťte mě jít k hraběnce Winterspoonové. Víte, jaké jsem nemehlo, já tam znemožním celou rodinu!" Skoro vzlykala drobná, černovlasá dívka v bílých šatech.

„Alice! Je ti už osmnáct let! Dali jsme ti dva roky odklad. Holčičko, je třeba, aby jsi získala nápadníky. Musíš se vdát." Kárala a zároveň domlouvala své dceři elegantní žena středních let.

Alice jen přikývla. Jistě, jako hodná dcera musí dostát konvencím.

Nikdo však netušil, že od mala se skrývá v chlapeckém přestrojení a učí se šermu a boji a celou svou nemotornost jen hraje.
Pokud bude opatrná, nikoho snad nezaujme a pokud to bude nutné, ztratí se.
Miluje les a hodně o něm ví.

///
„Regu, nevím zda tam chci vůbec jít. Bude to zas přehlídka mladých husiček pod křídly starých hus, k tomu milión upuštěných kapesníčků!" zaskuhral hrabě, Arthur Loxli.

„Neboj Arthure, nedám tě! Zůstaneme do půlnoci a pak se ztratíme do našeho decentního klubu. Dáme si burbon, zahrajeme si biliár," poplácal svého přítele po zádech, Regan West, s veselým v očích.

V příslibu budoucích chvil procházeli právě kolem tmavovlasé dívky, dle bílé toalety, debutantky.

V onen okamžik, jí podjely nohy na naleštěné podlaze a s krásným:

,,Jé!"

Jim skončila u nohou.

Reg, i Arthur, se museli zasmát.

Dívka na ně vrhla nenávistný pohled. Nečekala, až jí někdo z mužů pomůže, vstala a pohlédla oběma mužům přímo do tváří:

„To vám nedaruji! Posměch, to nestrpím!" Otočila se na podpatku a s nadzvednutou sukní zmizela v sále mezi ostatními bílími toaletami.

„Tak Arture, právě nám křehká dívenka vyhlásila válku, co myslíš, co nás potká?" hýkal smíchy blonďatý Reg. „Nezatančí si s námi, nebo nám ukáže záda?" vymýšlel možné pomsty, mladé dámy.

Artur si mnul bradu, nesmál se:

„Nevím brachu, ale tahle slečna, rozhodně má něco navíc. Možná, se mi dnešní večer, přece jen zalíbí," rázně vykročil k přecpanému tanečnímu sálu.

///

„Alice, dítě, kde jsi se zdržela? A proč máš pomuchlané šaty?" ptala se, Alice, lady Elizabet Rotswoodová.

„Upadla jsem. Nejsem zvyklá na tyto střevíčky," omluvným hlasem odpovídala matce. Matka jen protočila oči v sloup. V mysli baronky šlo jen, proč je jen její nejstarší dcera, takové dřevo. Naštěstí její patnáctiletá, druhorozená, Tessie, je jen radost pohledět.

Alice se snažila, aby byla co nejméně vidět. Její kartička, s tanečním pořádkem, spíše zela prázdnotou. Schválně se krčila a koukala jak tele. Byla skoro půlnoc, když si všimla oněch pánů, kteří se jí smáli, když upadla. Místo toho, aby jí okamžitě nabídli pomoc, nebo projevili zájem o její zdraví, se oni smáli jak pominutí. Rychle zjistila jména oněch džentlmenů, než se připojila k matce. Pomstí se jim, je jí jedno, že ví i komu.

Co neočekával bylo, že si to, hrabě Arthur Loxli, namíří rovnou k nim. Naštěstí sál byl ještě dost plný, neměl by být problém, aby zmizela v pokojích pro dámy, nebo by mohla zahrát mdloby.

Tak pomalé rozhodování jí nebylo vlastní. Už nezbývá moc času, rozhodla se, že omdlí.

„Mamá, je mi nějak příliš teplo. Není mi vůbec dobře, asi by jsme měly jít na vzduch. Točí se mi poměrně hlava..." začala své předstírání. Ovívala se zběsile vějířkem a kradmo pozorovala, jak se k nim blíží její budoucí oběť. Matka vypadala najednou nesvá: