Lesní víla

Robert a Beatrice

Jaro, se přelilo v léto.

Arthur a Beatrice, panství Rotswoodových již nenavštívili.
Jednak, Arthura, zaměstnávalo vedení hrabství Loxli a tak zas byl tím starým, dobrým Arthurem. Setkával se s přáteli, řešil všeobecné problémy. Jestli si někdo všiml, že je trochu zamlklejší, nezdůrazňoval to. Beatrice neměla příliš času, aby se mu věnovala a vrhala na něj zamyšlené pohledy. Starala se o nápravu vztahu s Robertem.

„Roberte, tvá matka mi dovolila, tě tu navštívit."

Robert sebou trhl. Byl doma měsíc a ještě si nezvykl na to, že nepřijde bolest po tom, co se k němu někdo přiblíží a natož na vlídná slova. Devět měsíců byl v zajetí pirátů. Jeho zjizvené tělo bylo jak slovník utrpení. Teď k němu přichází, křehká, líbezná Beatrice. Milovaná, Beatrice. Celou tu dobu ho při životě držela vzpomínka jen na ní. Teď jí musí od sebe odehnat. Nemůže dovolit, aby si vzala tu pochroumanou schránku, co z něj zbyla:

„Beatrice, jděte raději pryč. Necítím se na přijímání návštěv."

Odvrátil se od ní k oknu. Čekal až uslyší, že odchází, protože do těch slov vložil veškeré možné odmítnutí a chlad.

„Roberte, nezkoušejte to. Nedopusťe, aby ten rok co mi pro vás srdce pukalo, bylo vhozeno do prachu," mluvila celkem tiše, o to více odhodlaně.

„Beatrice, prosím! Dnes už toho bylo dost!" rozkřikl se naplno. Nyní odešla.

On však nečekal, jak jej to bude bolet. Spropadené zajetí! Jak by jí mohl potěšit, když jediné co má v hlavě, je bolest. Jak by jí mohl ukázat, co skrývá jeho košile?

///

„Lady Blacková, mohu k vám přisednout?" zeptala se matky svého snoubence.

„Jistě Beatrice, co můj syn. Jak vás přivítal?" Lady Blacková se podívala smutně na snoubenku svého syna.

Ta se usmála mile:

„Snaží se mě odehnat, lady. Nebojte, že se nechám. Je mi příliš drahý. Odmítla jsem se vzdát, když byl v zajetí a všichni si mysleli, že utonul. Nevzdám to ani teď. Musí vědět, že tu pro něj budu. Mohu k vám mít prosbu?" v očích jí žhnuly modravé ohníčky.

Lady se na ní usmála, nejdříve si myslela, že i tato dívenka je jen, skleníková kytička, ale čím dál víc dokazuje, že je jeho syna více než hodna:

„Mluvte, Beatrice. Pokud to bude v mých silách," kývla na dívku.

„Potřebuji," odmlčela se, „aby jste přivezla Roberta k nám, do Loxli." Vyplašeně se nyní dívala na Robertovu matku. Ta kývla na souhlas. Beatrice vysekla pukrle a vrátila se domů.

///

„Roberte, nemůžeš se z toho vymluvit. Pokud jsi se rozhodl vzít zpět své slovo, bude třeba, aby jsi to projednal i s Beatriciným bratrem. Návštěva jejich sídla k tomu bude ideální!" přikázala lady Blacková svému synovi. Robert věděl, že se skrýváním nikam nedostane, souhlasil tedy.

///

„Roberte, lady Blacková vítejte znovu na Loxli," uklonil se Arthur nově příchozím hostům.
„Omlouvám se, ale sestra na vaši počest uspořádala menší sešlost s tancem."

Robert, by se nejraději otočil na podpatku a odjel zpět a zůstal zavřený ve svém pokoji.

„Roberte, jsem tak ráda, že jsi zde. Lady Blacková. Přivítala je ta nejnádhernější dívka, jakou kdy Robert viděl. Byla ještě krásnější, než v jeho vzpomínkách. Celá byla v zlatém, byla jak slunečný den, její modré oči zářily jak pochodně. Nemohl odejít. Nechal se chytit za ruku a odvést do sálu. Bylo zde poměrně dost lidí, ne však dav. Zjistil, že jsou to lidé z jeho nejbližšího okolí. Přátelé a rodina. Večer byl příjemný. Hovořil s lidmi, pomalu mu začínalo docházet, že je doma. Všichni byli rádi, že jej vidí. Jakoby jim padal kámen ze srdce. Jeho duše se pomalu začala vracet. Je doma, uvědomil si. Přišel k němu Arthur: