Lesní víla

Únos

Alice, uklízela v hostinci pokoje. Hostinská si jí nemohla vynachválit. Líbila se jí, její zručnost, pečlivost a rychlost. Protože pak stíhala pomáhat všude tam kde bylo třeba. Přijala jí pod svá křídla jak kvočna kuře.

Když se na ní sápal ten hromotluk, trochu mu pomohla, aby zapomněl na obtěžování bezbranných dívek. Hostinská jí gratulovala. Dokonce dostala odškodné, za úskalí, kterého se ji dostalo. Mohla by tu zůstat, stále je dost blízko lesa, může jej navštěvovat.

„Lindó, Lindó," ozývalo se hospodou, ach ano, teď jsem Linda, proč jsem si nezvolila jiné jméno, musím si na něj zvyknout.

„Ano, paní hostinská?" ozvala se zpět.

„Rychle pojď dolů, potřebuji, aby jsi pomohla ve výčepu. Marie je nemocná a Kamile onemocnělo dítě. Neboj, jsi šikovná, to zvládneš. Pojď vezmi si tady tu čistou zástěrku. Vidíš, jsi přece jen pěkné děvče, teď chytni tento tác a odnes hostům pivo. Pokud bude někdo chtít jíst, přines objednávku do kuchyně. Nezdržuj se, jdi!" dokončila své brebentění lehce rozmrzele, aby dodala své autoritě.

Tak toto je nežádoucí. Doufala, že se mezi lidi moc nedostane. Pomalu roznášela piva mezi hosty. V rohu seděli dva muži, na sobě stále cestovní pláště a klobouky. Divný mrav, pomyslela si.

„Pánové, zde jsou vaše piva, budete chtít jíst?" optala se, když k nim dorazila.

Muži ani nezvedli zrak a zahuhlali souhlas. Odešla tedy do kuchyně s objednávkou. Když se chystala vrátit do lokálu, chytili jí mužské ruce a táhli jí zadním vchodem na dvorek. Vzpírala se, ale muž byl silnější. Rozhodla se povolit, zcela. Muž to nečekal a stihla mu vyklouznout. Stihla mu ještě vytrhnout kord z pochvy. Byl to jeden z těch co seděli v koutě. Stále mu nebylo vidět do obličeje, přes ústa měl uvázaný šátek. Stále jej fixovala pohledem a opatrně couvala z jeho dosahu. V sukni, nebude tolik pohyblivá jako v kalhotách. Najednou se ze stínu odloupla druhá mužská postava:

„Boby, říkal jsem ti, že jezinky jsou nebezpečné."

Ten co přišel o kord souhlasil:

„Překvapila mně, Artý. Je opravdu prohnaná. Jsem, ale zvědav, co má v úmyslu."

Oba muži k ní přistupovali. Zaujala obranný postoj:

„Neopovažujte se ke mě přiblížit! Je mi zcela jedno, zda jste, či nejste ozbrojeni!" dýchala zrychleně.

Poprvé měla opravdový strach. Útočníci ví, že je žena a to jim dodává jistou převahu a nepředvídatelnost, než když s ní bojují, jako s mužem. Onen Boby, se zdržel.
Artý, vytáhl svůj kord a zamířil k dívce:

„Jsem zvědavý, jakou techniku ovládáš, holubičko!"

Stále jí fixoval pohledem. Alice se dopálila a zaútočila. Její výpady kryl bez obtíží, jako by jen tančili. Cloumala jí zlost, když viděla, jak se on dobře baví. Ještě si musí dávat pozor na toho druhého holomka. Sakra kde je. V tu chvilinku, kdy se potřebovala ujistit, že se jí nedostal do zad, se zapletla do vlastní sukně a padala na znak. Kord svírala pevně, bude jej potřebovat. Po dopadu se snažila rychle vstát, zalehlo jí však Artýho tělo, Boby jí vykroutil kord. Než se nadála měla v ústech roubík a ruce svázané. Házela sebou, nebylo to platné, jak pytel slámy jí přehodili přes koně a odjížděli do pomalu padajícího soumraku.

Arthur dal znamení k zastavení:

„Divoženko, určitě stejně jako my, potřebuješ na chvíli zastavit. Tam je křoví, slibuji, že si zahrajeme na džentlmeny a odvrátíme zrak."

Alice byla zoufalá, byli v podstatě na planině. Poslední šance je kůň.

„Děkuji, za vaší galantnost, pánové!" zamumlala. S vysoko vztyčenou hlavou šla vykonat svou potřebu. Opatrně odřízla délku své sukně, tak aby nebylo nápadné, pak jí jen přišlápne a odtrhne na správném místě, tak se jí nezaplete při útěku. Kdyby věděla, co po ní ti muži chtějí. Vrátila se a zjistila, že koně odsedlali, to tu snad chtějí trávit noc?

Arthur viděl, jak se Alice podívala na odsedlané koně:
„Pro jistotu, divoženko! Kdyby jsi měla hloupé nápady. Ještě dnes budeš na místě určení!"

„Smím vědět, kam, že mě to vezete, drazí pánové?"

Robert i Arthur společně zavrtěli zamítavě hlavou. Stále šátky přes obličej a klobouky hluboko do čela. Alice si všimla, jak se prostřídali s nutností. Boby vyndal měch s vodou a podal je Alici:

„Slečno, voda."

Alespoň jeden má trochu slušného vychování, pomyslela si. Přijala vodu a napila se. Kdo ví, kdy se dostane k vodě:

„Děkuji, pane, " vrátila mu měch.

Arthur byl rád, že nevidí, jak se směje pod šátkem. Sledoval její zvídavý pohled. Jeho víla, ještě nedobojovala, jen hledá šanci. On je však o krok napřed. Odsedlal koně a nikdy neodcházejí oba. Viděl jak došla ke koním, jeho Lucifer mohutně zaržál. Uskočila. Lucifer není moc přátelský, toleruje jen málokoho.

Je to dlouho, ale pojedu na tobě, krasavče. Bez sedla, snad se nám podaří uprchnout. Ano, krásně jsi mi dopřál sluchu. To zařehtání přišlo včas. Jen ať si myslí, jak mě děsíš. Myslela si Alice.

Ani si nevšiml, že už není uvázaný. Posadila se na mez a dívala se jak slunce je jen šmouhou nad obzorem. Muži ztratili chvíli pozornost, opatrně se postavila, rychlím krokem byla u koní, přišlápla sukni a ta se jí odtrhla pod koleny, vyskočila na hřbet Lucifera a vedla jej přes planinu s větrem o závod. Slyšela za sebou výkřiky, ale není čas, musí utéci.

Arthur s Robertem si vyměnili pár vět. Alice vypadala klidně. Dokonce se posadila a sledovala zbytky západu slunce. Jen na okamžik, se podívali taktéž. Ona vyskočila na jeho Lucifera, zbyl po ní kus sukně a odjíždí pryč.

Robert velice nevybíravě zaklel. Arthur, nečekal a vyhoupl se na hřbet přítelova Siváka a hnal jej za Alicí.

Udivovala ho, musí ji mít. Dojel jí, zapískal na Lucifera, ten ochotně zpomalil. Stáhl Alici k sobě, koně zastavili. Sesedl s ní. Kopala a bila ho pěstmi, nadávala, nepustil jí. Hlasitě se smál:
„Divoženko, co ty vše neumíš. Lucifer tě poslouchal jak pejsek, ale je to dobře vycvičený kůň a ví, kdo je jeho pán. Uklidni se už, ještě si ublížíš!" Povalil Alici na zem a přišpendlil jí k zemi: „Jsi tak nádherná, když ti z očí srší blesky a tvá tvář je najednou zrůžovělá jak lístky čajové růže, divoženko. Není čas, takže pro jistotu tě svážu, musíme vyrazit!"

Taková potupa! To jim přijde draho, ještě nevydechla naposled. Hromovala si v duchu.

„Boby, škoda, že Reg příjde o tuto zábavu. Jistě by se divil, kam může dojít vyhlášení války."

Sakra co tím myslí, jaká válka jaký Reg! Celá zničená uvítala další zastávku. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že jsou u budovy, obehnané vysokou zdí.

To je klášter!

Co tu chtějí dělat. Artý zazvonil na zvonek, vyšla vrátná:

„Už vás očekáváme. Předejte mi toho holoubka, dovnitř vás nepustím!" Arthur, Alici sundal z koně, rozvázal jí a uzmul jí její dýku, nastrkal jí dovnitř kláštera.
Vrata zapadla.

- Edit. 18 -