7 Deadly Sins - Book One || BTS ff [CZ]

Invidia

Závist (Invidia) vzniká tehdy, kdy určitá osoba vášnivě touží po majetku (nebo vlastnostech) druhé osoby. Závist může vyústit v poškozování druhé osoby, ke krádeži, nebo k sabotáži.

***

„Vůbec tě neslyším," snažila jsem se překřičet hlasitou hudbu v klubu. Ale bez úspěchu. Moje kamarádka, Mingjee, na mě právě zběsile gestikulovala a směšně hodně otevírala pusu v domnění, že umím odezírat ze rtů.

Když jsem i potom nechápavě zakroutila hlavě, práskla rukama do baru a obrátila oči v sloup. Tentokrát se mi ale podařilo zachytit, co říká. Poslala mě někam a pak nám oběma objednala dalšího panáka. Alkohol mi pomáhal ignorovat vibrace číhající v každém koutě tohoto klubu.

Obrátila jsem do sebe panáka a otočila se směrem k parketu. To samé udělala i Ming. Významně se na mě podívala a mně okamžitě bylo jasné, na co myslí. K mé smůle dokonce zrovna v tu chvíli ztišili hudbu. Takže se tomu nevyhnu.

„Pár jich tady stojí za hřích, Seon."

Doslova jsem se málem udusila.

„Cos to říkala?" utřela jsem sliny z brady a vykulila jsem na ní oči.

„No že jsou tu pěkný kluci, co je?" zaraženě na mě pohlédla.

„Já, ehm, nic. Jen jsem tě neslyšela. Zase," zametla jsem to pod koberec.

Vtom jsem vedle sebe postřehla velmi rychlý pohyb. Podívala jsem se přesně na to místo, kde předtím ležel můj mobil, ale teď už tam nebyl. Pak jsem v dálce zahlédla poměrně mladého kluka ve velkém bílém triku, jak utíká pryč a v ruce drží můj mobil. Můj úplně nový, kurevsky drahý mobil.

„Počkej, ty hajzle!" ani chvilku jsem neváhala a vyběhla jsem za ním.

Prodírala jsem se tančícími davy a pořád jsem následovala to zářivě bílé triko. Na chvíli jsem si myslela, že jsem ho ztratila, ale pak se zase vynořil mezi několika lidmi. Když mě zahlédl, znovu se dal na útěk. Tentokrát mě zavedl až na pánské záchody. Zmizel za dveřmi. Došla jsem k nim a chviličku jsem váhala, zda vstoupit. Ale vidina toho, že jsem zbytečně vyhodila několik tisíc za mobil, který mi pak ukradl nějaký cucák v baru, otevřela ty dveře za mě.

Vstoupila jsem dovnitř a moje podpatky zaklapaly na dlaždičkách. Zářivky blikaly a ve všech zrcadlech se odrážel můj absolutně nasraný výraz. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Takže kabinky. Sklonila jsem s k zemi, ale nikde jsem neviděla žádné nohy. Musím se podívat do každé zvlášť.

Rozrazila jsem dveře první kabinky.

Nic.

Rozrazila jsem další.

Zase nic.

Už zbývala jen jedna. Zatlačila jsem do dveří.

Ty se otevřely a mně se naskytl pohled na mladého vystrašeného kluka v přespříliš velkém bílém triku. Stál nohama na prkýnku a v ruce křečovitě svíral můj telefon.

„Vrať mi ho," řekla jsem s klidem a rukou naznačila, aby mi vrátil, co mi patří.

„Ale já ho chci!" najednou úplně obrátil a vztekle na mě štěknul. Do nosu mě uhodil silný závan závisti. Představa, jak mě se stejnou odhodlaností vede k vrcholu tady, na veřejných záchodcích, se mi vplížila do hlavy.

„Já bych toho chtěla...," odmlčela jsem se a přejela jazykem po svých rtech. „Ale ne vždycky to dostanu." Přešla jsem k němu, dveře se za mnou zabouchly, rukou jsem mu zajela do rozkroku a pevně stiskla. „Co to plácám, vždycky dostanu to co chci." Jeho hnědé oči se do mě vpálily. Čelo se mu orosilo potem.