7 Deadly Sins - Book One || BTS ff [CZ]

Superbia

Pýcha (Superbia) je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti, než mají ostatní. Projevuje se nadřazeným chováním.

* * *

Dnes konečně nastal ten den. Konečně mě pustí z nemocnice.

Když jsem po několika měsících v kómatu poprvé otevřela oči, byla jsem zmatená. Nevěděla jsem kde jsem, čí jsem a taky tak trochu kdo jsem. Ale jednu věc jsem měla vyrytou do paměti. Ten podivný sen, který se mi během stavu nevědomosti zdál.

Ano, z počátku jsem si opravdu myslela, že to byl jenom zvláštní sen. Jenže postupně jsem zjišťovala, že to asi nebude tak úplně pravda. Ptáte se jak?

Stačilo, aby se mnou někdo byl v jedné místnosti.

Když jednou přišel doktor na vizitu, nejdřív jsem se málem pozvracela, protože jsem z něj cítila tolik hněvu, kolik v sobě ani všichni doktoři z nemocnice dohromady nemají, a hned na to jsem měla chuť z něj strhat šaty. Zprvu jsem to přikládala tomu, že jsem prostě pořád mimo ze všeho okolo.

Jenže když jsem pak měla chuť strhat šaty i z obtloustlé zdravotní sestry, která zřejmě oplývá jednou velkou dávkou nestřídmosti, pochopila jsem, že je se mnou něco špatně.

Čím víc se mi takové věci stávaly, jak za mnou různí lidé chodili do pokoje, tím míň kousků skládačky jsem potřebovala k tomu, abych si dala dvě a dvě dohromady.

Ne, rozhodně to nebyl jenom sen. Vážně mě nějaký neviditelný týpek probudil z kómatu, abych na světě ojížděla hříšníky. Ehm, cože?

A teď konečně čekám na to, až podepíšu propouštěcí papíry a budu odtud moct vypadnout, protože je tady až moc rušivých elementů. Jestli chápete, jak to myslím.

„Slečno Park SeOn?" ozvalo se konečně ve dveřích a já vstala z postele, na které jsem seděla a čekala.

„Ano?" otočila jsem se na doktora a jakmile jsem ho spatřila, můj mozek si okamžitě začal barvitě představovat, jak ležíme na téhle posteli a já v křečích svírám v rukou jeho blonďaté vlasy, protože sakra, tenhle chlápek má bradu tak nahoře, že mu pomalu nevidíte do obličeje.

Všechny moje smysly hlasitě křičí jediné slovo. Pýcha.

Zaregistroval, jak si ho prohlížím a povýšeně nad tím zakroutil očima. A mě tak donutil ještě víc toužit po tom ho osvobodit od jeho hříchů.

„Podepíšeme ty papíry," došel až ke mně, podal mi desky s papíry a propiskou naznačil, kam všude mám napsat své jméno. Pak mi ji vložil do ruky. V hlavě se mi okamžitě vykreslil další hříšný obraz toho, jak beru do ruky něco jiného...

„Jsem doktor, nemám čas tady s vámi trčet. Podepište prosím ty papíry," odfrknul si podrážděně.

Bože, já bych mu pleskla a pak bych ho povalila na postel.

Rychle jsem naškrábala svůj podpis do všech kolonek a podala mu desky i propisku zpátky. Oči mi padly na jeho jmenovku. Min Yoongi.

„Na shledanou, slečno," promluvil mrazivě ledovým tónem, ale sjel mě hladovým pohledem.

Už jsem otvírala ústa, abych mu odpověděla a rozloučila se s ním, jenže moje nové smysly ovlivnily moji mysl a můj nový instinkt se prodral na povrch. Zbavím ho jeho hříchu svým hříchem.

„Yoongi," vydechla jsem jeho jméno tak smyslně, jak jsem uměla a upřela na něj svoje hnědé oči. On se zastavil v kroku, otočil se na mě a jeho výraz jasně prozrazoval, že to napětí necítím jenom já.