Kouzelná země

Prolog

"To je nádhera!" vydechla jsem, když jsem se ocitla v této překrásné krajině.

Stála jsem na vysoké skalnaté hoře, ze které bylo vidět na celý ostrov, na kterém jsem se ocitla. Kolem mě bylo ještě několik menších hor, ale tahle jim dominovala. Celý ostrov byl rozdělen na čtyři části - města.

Napravo ode mne bylo nějaké město, celé laděno v pastelových barvách v různých odstínech od bílé, přes modrou, růžovou, zelenou, červenou až do tmavě hnědé, ale ta se tam objevovala jen vzácně. Lidí, kteří odsud vypadali jako opravdu malí mravenci, bylo, mnoho. Běhali, skákali a létali. Opravdu, nelžu, létali.

Přede mnou byl ostrov nejskalnatější. Samé skály, stromy a řady starých tmavých domů, které vypadaly, že se během dvou minut rozpadnou. Vše v této části bylo pochmurné a nebylo zde vidět ani živáčka, i přesto, že byl tak krásný slunný den.

Nalevo ode mne byl ostrov velice pestrobarevný, ale nebyly to žádné pastelové barvy, byly převážně tmavé a někdy zářivé, ale to jen výjimečně. Občas se to tu zdálo jako na Silvestra, protože každou chvíli se k nebi vzedmul obláček barevného dýmu. Lidí tu bylo mnoho, ale neveselili se jako v první části, taky spíš čekali, až bude tma a budou moct začít s nějakým táborákem (v té době jsem ještě nevěděla, že to s žádným táborákem nemá nic společného).

A poslední části - a ta byla za mnou - dominovala zelená barva stromů. Byl tady obrovský les, občas nějaká ta mýtina, na které byly vidět zvířata, ale jinak bylo vše zahaleno pod korunou stromů, přes kterou jsem nic neviděla.

Byla tu ale jedna zajímavost, která mně na celém ostrově nejvíce zaujala. Zvířata. Vím, že jsem se o nich ještě nezmínila, ale byla jich tu spousta. Jako kdyby každý na tomto ostrově měl vlastní zvíře. Je jasné, že tu byli psi, kočky, králíci, ale byli tu také jednorožci nebo třeba i pegasové, fénixové a mnoho dalších zvířat, která jsem neznala.

"Tohle je země snů." Zašeptala jsem k sobě samotné. Tenhle ostrov stále mě více a více fascinoval.

Otočila jsem se a sešplhala ze skály na nejzelenější část, tu, která ještě před chvílí byla za mnou. Seskočila jsem - mohly to být asi dva metry - ze skalního výběžku a moje nohy se najednou ocitly zabořené v nádherné louce, zelenější než nějaké anglické trávníky bohatých inženýrů anebo deštné pralesy. Vypadalo to tu jako celé pokryté krásně zeleným smaragdem. Díky proniknutí pod roušku stromů se mi naskytl výhled na další krásné město. Užívala jsem si to. Když najednou se mi kolem nohou začal motat kocour. Byl nádherný, hnědý dočervena zbarvený se světlým žíháním. Vyskočil na skalní výběžek a odtamtud si mně prohlížel jantarovýma, skoro až lidskýma, očima.

"Lorenci!" volala postava zahalená v černém rouchu, která běžela ke kocourovi. "Lorenci, konečně jsem tě našel. Pojď, vyrazíme spolu do světa." postava si sundala kápi a najednou přede mnou stál chlapec, asi stejně vysoký i starý jako já, který měl jantarové oči - stejné jako kocour - a světle hnědé krátké vlasy rozcuchané, jak si je prohrábl rukou.

Chlapec si vzal do náruče kocoura a schoval ho pod kápi, nasadil si zpět kapuci a odběhl někam hluboko do lesa.

Najednou se nebe zatáhlo, mraky byly černé. Rychle jsem běžela za chlapcem a jeho kocourem. Dlouho jsme běželi lesem, když najednou se mi pohled otevřel a já spatřila to městečko, které jsem viděla už z hory. To, které vypadalo, jako by se prvňáčkovi rozsypaly pastelky z penálu, ale teď se nikdo neveselil, lidé běhali sem a tam. Křičeli a máchali rukama. Na druhé straně městečka byl nádherný palác, kterého jsem si předtím nevšimla.

Jediné, co jsem si ještě ze snu pamatovala, když jsem se probudila, byl obličej krásné ženy s pohledem, který by zabíjel.

Takhle je to už několik dní. Často usínám i během oběda a vždy se mi zdá ten samý sen. Překrásné místo, které zahalí temnota a neznámý chlapec. Pokaždé se dozvím něco víc. Minulý sen chlapec utekl do lesa, ale hned na to jsem se probudila, dnes zase vím o něco víc. Musím zjistit, kdo ten chlapec je a co tomu překrásnému místu hrozí.