Kouzelná země

#3 Nebezpečná síla

"Co? Ne!" sice se mi dějí zvláštní věci, ale to neznamená, že o nich musí vědět! Konečně jsem našla ztracený hlas, který se mi vytratil už při první jeho otázce. Nechápavost se mi střídala se zděšením a vztekem. Nedokázala jsem se rozhodnout, který emoce by měla vyhrát. Zděšení poněkud převládalo, protože jsem nebyla schopná pochopit, jak může o těch snech vědět. Vždyť jsem ho nikdy - kromě těch snů - neviděla, ale on se chová, jako bychom se znali roky.

"Aha, no tak fajn." bylo vidět, že je smutný, ale nechápala jsem proč. "Kdyby se něco divného stalo, řekla bys mi to?"

"Ne, mněla bych? Hele, vůbec tě neznám, tak proč bych se ti mněla svěřovat?" vykašlala jsem se na zděšení a nechala proudit svůj vztek. Bylo mi jedno, jestli je smutný nebo ne. Tohle mi nepřišlo normální. Přece nebude dělat, že jsme staří známí, kteří si říkají všechno.

"Fajn." vypadal sklesle, ale já stále nedovedla pochopit, proč člověku, kterého znám ani ne den - a ještě k tomu mně děsí - bych se mněla svěřovat.

Potom odešel a večírek proběhl tak nějak normálně. Tancovala jsem s kámoškama a tak, pak nás bratr zase vyzvedl a odvezl nás domů.

(Druhý den ve škole)

Přes noc se mi zdál - překvapivě - zase ten samý sen, ale tentokrát nic nového, škoda. Teď jsem opět v té mučírně, které říkají škola, dobře, zase tak strašné to není, ale že by to byla nějaká Nirvána…no, každopádně, hodina matematiky proběhla stejně nudně, jako všechny hodiny před tím, ale o přestávce po tom se stalo něco opravdu divného…

Seděla jsem sama a Lucy a Natalie seděly spolu přede mnou. Když najednou si ke mně přisedl ten, nejhorší, nejširší a nejotravnější kluk třídy - Bill. "Ahoj, tak co řešíte?" začal se ke mně naklánět a já si rychle odsunula židli.

"Co zas chceš, Bille?" zeptala jsem se. Strašně mu smrdělo z pusy. Fuj. Blond vlasy měl slepené, čím, to jsem raději nezkoumal a jediné, co jsem si v tu chvíli přála bylo, aby odešel. Hodně daleko a na hodně dlouhou dobu.

"Ale no tak, já vím, že mně chceš." buďte si jistí, že jeho, já opravdu nechci.

"Nebudeš tomu věřit, ale tebe fakt nechci." protočila jsem oči nad tím stereotypem, každý den - i několikrát za den - se snaží o nějakou holku, i z vyšších ročníků, ale nikdy mu to nevyjde, chudáček. Musela jsem se nad tím usmát, ale jeho další pohyb směrem ke mně, můj smích rychle zapudil.

Nebudu vám lhát a říkat, že se neperu, to není pravda, snažila jsem se s tím skoncovat, ale když uvážíte tohle, tak musíte uznat, že to jinak prostě nejde. Udělala jsem jednoduchý chvat - věřte mi, zaručeně funguje - a chytila Billovu ruku do rukou a zaryla do ní nehty. Čekala jsem, že začne něco křičet a bude se chtít vyvléknout, ale on jen otevřel pusu, z které nic nevyšlo. Vystouply mu žíly snad úplně všude. Modré oči měl vytřeštěné a pusu otevřenou dokořán. Najednou se pod ním podlomila kolena a on se mně pevně chytil a málem mně stáhl s sebou na zem. Zvláštní na tom ale bylo to, že já se najednou cítila plná energie, že bych mohla skákat, běhat - a to běhání není normální, běhám jen o tělocviku a i tak učitelku nemám nijak v lásce - a to bylo opravdu divné. Rychle jsem ho pustila a on se sesunul na zem. Podívala jsem se na svoje nehty, většinou za nimi zůstalo trochu kůže a krve, já vím, hnus, ale teď nic. Byly čisté. Podívala jsem se na Billa, který se snažil - avšak bezúspěšně - nadechnout. Tak jsem udělala tu asi nejjednodušší a nejúčinnější věc, praštila jsem ho do zad a vida! Pomohlo to.

Najednou mě někdo chytil zezadu za triko a vytáhl mně ze třídy, když mně konečně osoba pustila a já se otočila, zjistila jsem, kdo to je, Andrew.

"Co ti je?" vyjela jsem na něj.

"Co to mnělo být? Málem umřel!" vypadal vyděšeně a rozčileně, hodně rozčileně.

"Ale jenom málem, tak co má být?" pak mi teprve došlo, co vlastně řekl, "málem umřel?" teď jsem pro změnu vytřeštila oči já.

"Jo, málem jsi ho zabila."

"To je blbost!" vykřikla jsem, není přece možné, abych takhle zabila člověka! V televizi to sice vypadá snadně, ale zas tak snadné to být přeci nemůže.

Najednou - a nevím proč - jsem přistoupila blíže k Andymu a objala ho. Připadala jsem si s ním bezpečně, ačkoliv jsem vůbec nechápala proč, vždyť ho ani neznám, ale nějakým způsobem jsem věděla, že by mě ochránil. Vždycky.

"To je v pořádku." zamumlal.

Odtáhla jsem se, "není. Málem jsem zabila člověka, to není v pořádku. Hele, proč ses mně vlastně ptal na ty divný věci, tam, u Meghan?"

"Protože mi bylo jasné, že se ti něco stane."

"Cože?"

"Tady není dobré o tom mluvit. Nechtěla by ses někdy sejít? Třeba po škole, v parku."

"Dobře, ale všechno mi to hezky vysvětlíš, jasný?"

"Jasný." a s tím jsme oba vstoupili do učebny.