Prvních 100: Návrat domů

Clarke

Clarke zírala na místo dopadu, zaměřovala se do tmy a čekala na nevyhnutelný okamžik, kdy ji její výcvik nakopne, kdy její instinkty přehluší paniku. Ale díky obrovské rozloze trosek, vstřebávala tu zkázu a vše, co cítila, byla hrůza a strach.

Bylo to mnohem horší, než když na Zemi přistála stovka. Z toho, co mohla vidět, tři transportéry se zabořily do země jen několik metrů od sebe. Je jen zázrak, že nenabouraly do sebe. Jejich zubaté kovové kostry vyčnívají ze země kolem břehu, tyčící se vysoko nad hladinou jezera. Všude okolo byla roztroušena nehybná těla. Plameny z většiny zmizely, ale pach hořícího kovu je ve vzduchu cítit pořád. Ještě horší, než pohled na všechna těla, bylo narůstající číslo zraněných. Podle jejího odhadu zde byly tři stovky a zhruba padesát přeživších v různých zdravotních a úzkostných stavech.

"No sakra.." uslyšela Wellsův hlas vedle sebe. Během několika sekund se jeho obličej úděsu změnil v odhodlání. "Dobře, kde začneme?" řekl s hlubokým nádechem.

Její mozek začal pomalu nabírat obrátky a zhostil se jí klid, zatímco se mentálně připravovala a rozdělovala lidi v jejím dohledu - jedince s rozdrcenými žebry od těch, kteří se zvedly nebo alespoň posadily svépomocí, začínajíc s dětmi a postupovat s věkem výše.

Zvládnou to. Ona to zvládne. Každý z transportérů musí být vybavený zásobami léčiv. Už se musela, za dobu, co je na Zemi, vypořádat s horším a za posledních několik týdnů se toho naučila ještě mnohem víc. Krom toho zde musel být alespoň jeden nebo dva kvalifikovaní doktoři mezi cestujícími. Mohla jen doufat, že jsou i mezi těmi, co přežily. Trhla sebou, když ji bodlo u srdce lítostí. Potřebovala své rodiče více, než kdy předtím, ale jejich nalezení nebyla o nic blíže, než před pár dny, kdy opustila tábor.

"Začněte je rozdělovat do skupin," řekla Wellsovi, Sashe a ostatním členům záchranné skupiny. "Nechte ty nejhůř zraněné tam, kde jsou a ty, kteří budou schopní chodit, nasměrujte přímo na mýtinu."

"A co lidé mezi tím?" zeptal se Eric. "Máme ten zbytek nechat tady nebo je někam přesunout?"

"Všichni se odsud musí dostat tak rychle, jak to půjde," řekl Wells ještě před tím, než mohla odpovědět Clarke. "Transportéry mohou kdykoliv vybuchnout. Rozdělíme se do dvou skupin. Půlka zleva, půlka zprava."

Clarke přikývla, rozdala obvazy a další základní léčivo a vydala se doprostřed místa dopadu. Přešlapovala přes hromady zhrouceného kovu a střepy skla a klekla si vedle malého chlapce, jehož tmavá kůže byla obalená šedými sazemi. Seděl s koleny u hrudi a zíral přímo před sebou s vykulenými oči naříkal.

"Ahoj," řekla Clarke a položila mu ruku na rameno."Já jsem Clarke. Jak se jmenuješ ty?"

Neodpověděl. Dokonce se zdálo, že Clarke vůbec slyšel, natož cítil její dotek.

"Já vím, že se bojíš, ale všechno bude v pořádku. Bude se ti tu líbit, slibuju." Stoupla si a kývla na Erica, který přiběhl.

"Je v pohodě, jen v šoku. Můžeš najít někoho, kdo se o něj postará?"

Eric přikývl, vzal chlapce do náruče a odnesl ho pryč. Když se podívala vlevo, viděla Wellse zachraňovat ženu středního věku. Pomáhal jí na nohy a dovedl ji k Sashe, která se připravovala odvést první skupinu přeživších zpět do tábora. Chlad projel její páteří, když viděla mladého muže ve strážnické uniformě stát mezi nimi. Bellamy slíbil, že se zatím bude držet mimo dohled, ale stačilo by málo, aby se zapojil. Co když se něco stane, zatímco byla pryč?