Mezi řádky bloudil pán, jiný stál hned za rohem opodál.
Toužil dýchat volný jako pták,
avšak nechtěl svou tvář další den rozpoznat.
Mezi mraky nad oblohou nebeskou, andělé pro něj báseň pronesou.
Muž druhý tam jen stál, ústa a oči dokořán. Ke šesti by ho rád hnal, však nemohl. Připadal mu dál a dál.
Ztracen v duši vlastní bloumal jako v řádcích stále víc, ten druhý nemohl nic. Ústa stále dokořán, zvonem kostelním ho ke štěstí popohnal.
Mezi řádky kvítka po jeho návštěvě rozkvetou,
Kdo ví, co sebou přinesou.
Oni chtějí pouze růst.
Dřív, než dítka unesena krásou květů jeho vykvetlých učiní zkázu jeho kořenům.
On nechal se tóny zvonů vést, bloudil životem na vlastní pěst. Měl totiž v srdci uschované smítko česti, pro jeho srdce jí bylo dosti.
