Mezi spáry větví se nechává stále vést, avšak neví..
Kudy má jimi prolézt?
Prosbu prosím vyslyš mou, jeho hlas zněl ozvěnou.
Tma nastává, časný to děj.
Měsíční svit září nad ním oblohou, doufá dál. Neví kudy, neví kam.
Naději ztratit nehodlá, pomáhá mu kontrola. Mezi souhvězdím čte motlitbu svou, snad mu jeho ochránci pomohou.
V momentě kdy únava ho přemáhá, utiší se ozvěna.
Nikde nikdo, nikde nic. Modlil se ke své víře o to víc.
V očích odrazil se mu jasný třpyt, poslední záblesk chmurnou myšlenkou byl zakryt.
Měl naději, víc nepotřeboval nic.
A tak doteď tápe oblohou, jeho srdce a víra ztraceným pomohou.
Pokud prosbu k němu máš, prosím.. Věz, že i on jednu jednu kdysi dávno za svého života měl.
