The Secrets

Část 1 bez názvu

„Stephanie!" křičela mi do ucha má mladší sestra.

„Vstávej, za chvíli jedeme do školy."

„Proboha, kolik je vůbec hodin?" zeptala jsem se, když už jsem se stihla vzpamatovat.

„Skoro sedm." Odvětila mi Alison.

„Cože?! Děláš si srandu?!" okamžitě jsem vyskočila z postele a zamířila směrem do koupelny, která ovšem byla obsazena mým starším bratrem Kurtem.

„Ty jo, vypadáš strašně." zahlásal Kurt sotva jsem vlezla za ním do místnosti.

„Hmm... pořád líp, než ty." Zavrčela jsem.

Jakmile jsem Kurta vystrnadila z koupelny, zjistila jsem, že ani pohled do zrcadla mě moc nepotěší. Mé obvykle naprosto rovné blonďaté vlasy, byli zkroucené do všech stran a pod zelenýma očima jsem měla tmavé kruhy. Nemluvě o neodlíčené červené rtěnce.

Když jsem po půl hodině vylezla z koupelny, zjistila jsem, že už se čeká jen na mě.

Od školy jsme nebydleli daleko. Sotva 20 minut chůze. Táta nás ale i tak vozil autem.

Před školou už na mě jako vždy čekala má parta. Malá hubená brunetka stála ruku v ruce s vysokým černovlasým klukem hned na kraji. Stacy a Aron. Oba jsem je znala už ze základky a patřili mezi mé nejlepší kamarády. Hned vedle Arona postávala Emily, typická „bárbínka". Dlouhé blond vlasy do pasu, velké modré oči, dokonalá postava a chlupatý růžový svetr. O pár metrů dál se pošťuchovali Jeremy s Derekem. Derek je výborný fotbalista, urostlý a v celku pohledný. Už několik měsíců se snaží o srdce naší Em. A to nejlepší na konec. Jeremy... je to můj nejlepší kamarád už od školky. Prakticky jsme spolu vyrůstali. Je vysoký a svalnatý. Jeho havraní vlasy a přirozený rozcuch mu dodávají lehce rošťácký vzhled. Modré oči má orámované tmavými a hustými řasami. Je prostě... no prostě dokonalej. Že jsem do něj zamilovaná, jsem si uvědomila asi někdy ve druháku, když jednou u nich na chatě pořádal párty a já se tam s ním vykousla. Byl to ten nejhezčí pocit, jaký jsem kdy zažila. Nikdy jsme to bohužel neřešili. Byl mezi námi pouze přátelský vztah. Nikdy jsem mu ani neřekla, co k němu cítím. Přišlo mi to zbytečné. Nic by se mezi námi nezměnilo, akorát tak by se všechno zkomplikovalo a to nechci. Navíc u kluka jako je Jery, bych neměla šanci. Uhání ho snad každá holka na škole a on je podle toho taky dost střídá.

„Steph? Jdeš?" zavolala na mě Emily.

„Jo jasně, už běžím." Odpověděla jsem a vydala se směrem k nim.

Po škole jsem zašla ještě s Jeremym do Starbucks. Vyprávěl mi o nové holce, která s ním chodí na francouzštinu. Bylo jasně poznat, že je z ní úplně mimo. O ničem jiném, totiž celé odpoledne nemluvil. Kolem šesté hodiny večer nás vyzvednul táta a vzal mě, i Jeremyho k nám domů na večeři. Jeremy to od nás nemá daleko. Bydlí totiž jen o 2 baráky vedle.

Večer jsem jako každý den zkontrolovala sociální sítě. Nová žádost o přátelství na facebooku. Luke Harrison. Projela jsem si jeho profil a po zjištění, že máme 50 společných přátel, jsem jeho žádost přijmula a hned jsem mu napsala.

„Ahoj, známe se?"

„Ahoj, viděl jsem tě dnes ve škole a jeden kamarád mi řekl tvé jméno."

„Aha, chodíš k nám do školy? Nikdy jsem si tě nevšimla"

„Jojo, jsem teď ve čtvrťáku, to víš... Jsme velká škola. Btw, jsi nádherná"

„To jsme. Děkuju moc, ale ani ne"

„Stephanie, pojď na chvilku dolů. Chceme s tebou mluvit." Zavolala na mě máma.

„Už jdu." Odpověděla jsem otráveně. Nejspíš proto, že mě vyrušila uprostřed konverzace s klukem, který si o mně myslí, že jsem nádherná.

„Promiň, musím jít. Tak se měj" ukončila jsem nás chat a vyrazila po schodech dolů do obýváku za rodiči.

„Stephanie, chceme jet s tátou na týden do Washingtonu, mám tam nějakou práci a táta pojede se mnou. Kurt ten týden taky nebude doma. Zvládneš to tady sama a postaráš se o Alison?" zeptala se máma starostlivě.

„Jo jasně, v pohodě." snažila jsem se o co nejvřelejší tón, i když uvnitř jsem byla pěkně naštvaná. Vážně mě tahala dolů, jen aby mi oznámila, že týden nebude doma? Nešlo mi o těch pár schodů. Šlo mi o to, že jsem musela přerušit konverzaci s Lukem.

„Díky Steph, ještě se pak domluvíme. Můžeš klidně jít." Oznámila mi máma, jako bych snad byla její služka.

Okolo půlnoci mi zavolal Jery, že se mnou nutně potřebuje něco probrat, že je to vážný a že to v žádném případě nepočká. Věděla jsem, že kdyby máma zjistila, že jsem šla o půl noci ven s klukem, tak by mě zabila. Proto jsem šla zadním vchodem. Utíkala jsem takhle z domu celkem často a vracela jsem se vždy před svítáním, aby nikdo nezjistil, že jsem byla pryč. Myslím, že Alison o tom něco ví, ale zatím nic neřekla, tak můžu být v klidu a doufat, že to tak zůstane.

Vyšla jsem před barák, ale Jeremyho jsem nikde neviděla. Šla jsem směrem k jeho baráku v naději, že je snad někde tam, nebo že ho potkám při cestě. Nikde ale nikdo nebyl. Ulice byla prázdná, tichá, tmavá a nebezpečná. Už když jsem se chtěla otočit, že půjdu domů, někdo na mě zablikal baterkou. Zamžourala jsem směrem ke světlu. Nebyl to však Jeremy. Nebyl to ale ani nikdo z mých kamarádů. Šla jsem blíž za světlem, a když jsem od dotyčné osoby nebyla dál než pár kroků, začala jsem obličej poznávat. Byla to dívka. Malá. Drobounká. Tmavé vlasy jí splývaly okolo obličeje. Tvář jsem znala, Ale jen od vidění, takže jsem nedokázala poznat, komu patří. Chodila k nám do školy, nejspíš do druháku.

„Ahoj" pozdravila mě najednou.

„Ahoj, co tady děláš takhle pozdě?" zeptala jsem se.

„Venčím psa, ale co tu děláš ty?" opětovala mi otázku.

„Měla jsem se sejít s kamarádem, ale nikde ho nevidím."

„Není tvůj kamarád náhodou Jeremy? Podívala se na mě tázavě.

„Jo, to je" odpověděla jsem. „Proč se ptáš?"

„Stojí támhle" a ukázala směrem k velkému smrku.

„No jo, tak já jdu za ním. Ahoj a dávej pozor." rozloučila jsem se.

„Neboj, budu a ahoj."