Neděle, 19:30 PM, Praha
Jak už sám název napovídá, rande se příliš nepovedlo. Ale hezky popořádku...
Bylo 15:01 a já čekala na "svého prince" před budovou Národního divadla. Obloha se tvářila, jakoby každou chvíli měla na zem spustit obrovský liják, tak jsem si pro jistotu vzala s sebou deštník (znáte to, štěstí přeje připraveným). Tobias (tak se "můj princ" jmenoval :) ) měl každou chvílí dorazit a mně div srdce nevyletělo samou nervozitou z těla. Ale zároveň jsem se snažila samu sebe uklidňovat. Abych své myšlenky odvedla jinam, pozorovala jsem kolemjdoucí (v Americe jsme tomu s kamarádkami říkaly, že jdeme "to stalk style of street"). Prostě tam jste mohli vidět opravdu hojně nejrůznější kreace turistů, celebrit i homelessáků. Tady to taky nebylo špatné, ale kupodivu, alespoň tady v Praze, se lidi docela uměli oblíkat, i když na můj vkus se příliš báli s módou jakkoli experimentovat.
Kolem prošla paní, odhadem středního věku, a na sobě měla "obyčejný" černý rolák s džíny a pastelově zeleným šátkem kolem krku. Podívala jsem se na svůj Outfit. Přes ty tři týdny, co jsem v Praze, jsem se naučila, že je lepší příliš nevynikat. Proto jsem si i dnes na to rande vzala jen "obyčejné" černé "plátěňáky" s koženou bundou a kotníkové kozačky. A jako doplněk - páskové hodinky v korálové barvě. Zkrátka ničím výjimečná, alespoň co se týče vzhledu.
Podívala jsem se na hodinky a bylo 15:15. Sakra, to je špatný, pomyslela jsem si. Vždyť to jsou spíše holky, které chodí se zpožděním. Čekala jsem ještě dalších 5 minut a pak jsem na svém mobilu vytočila Tobiasovo číslo. Najednou kolem mě projelo auto - sporťák - a v něm, světe div se, Tobias s partou kluků, kteří na mě ukazovali a smáli se. Mně došlo, že to bylo celé jen podraz a s brekem jsem utekla domů, kde mě se smutným výrazem přivítal Buddy. Alespoň on mi rozumněl ...
*hledící z okna a pozorující pouliční světla, jak se jedno po druhém rozsvicí, utírajíc si rukou slzu z tváře.*
Tak po delší době další, trošku depresivnější kapitolka. Ale co už, nemůže být vždy vše jen optimistické, vždyť i v životě to je většinou všechno jako na horské dráze. :) Jinak se chci, už zase(!??), omluvit, že tak dlouho nic nevyšlo,.. Faktorů bylo několik, jako vždy jeden z nich je škola, která mi vysává veškerý volný čas přípravami na maturitu, jež se bleskovou rychlostí blíží, a tím dalším je můj stále rozbitý notebook. Pořád si dělá co chce a momentálně mi nejde se připojit k internetu. Což by nebylo ještě úplně to nejhorší, kdyby se mi sám od sebe nevypínal. No, zatím to vše píšu horko těžko na mobilu, nebo občas na sestřiným notebooku, proto nevydávám taky tak často. Ale snad už bude brzy nový a já si budu moct všechny své předepsané kapitolky a příběhy editovat a psát bez přerušení.
Tak se zatím se mějte, jako vždy na závěr - potěší nějaký ten vote či komentář se svým vlastním názorem. :-)
#M
ČTEŠ
Milý deníčku aneb ze života jedné puberťačky
Teen Fiction"Nikdy jsem si nic takového nepsala. Ani jsem to neměla v úmyslu. Přišlo to zcela spontánně. Prostě jsem jednoho dne zavítala do obchodu s psacími potřebami a uviděla tam nádherný diářek. A v tu chvíli mě to napadlo. Začnu si psát deník!" Sára Westo...
