Milý deníčku aneb ze života jedné puberťačky

Jde se dál

  pátek, 18:30 PM, Praha  

Milý denníčku,

chci se ti omluvit, že jsem skoro týden nic nenapsala. Ale nebyl čas. Proč?! To ti teď hnedka objasním...

Začalo to den po mém nevydařeném rande s Tobiasem. S tím klukem, se kterým jsem se měla sejít a on a jeho parta si ze mě udělali akorát srandu. Ihned po příchodu domů jsem si ho zablokovala na svém What's appu a messengeru a odebrala z přátel na facebooku. Proč by taky ne, když se jevil jako největší hajzl pod sluncem. Ale dost vulgarity. :D *otráveně se podívá z okna a zamyslí se*

No zkrátka, abychom se dostali k jádru věci. Ještě ten den mi napsala jedna holka z druháku. Marta se jmenovala. A hned mi začala psát stylem "Ahojky, jak se máš? nedávno jsem tě viděla a máš úplně žůžo styl oblíkání. Nechceš někdy něco podniknout? Seznámím tě s mýma dalšíma kamarádkama..." no a tak to pokračovalo dál. Říkala jsem si, ta holka je divná. Taková ta typická pipka, pomyslela jsem si. Ale souhlasně jsem ji odpověděla "proč ne?:) " No a to byl začátek našeho přátelství nepřátelství...

Další den jsme šly společně do kavárny, kde jsme se navzájem poznávaly, dá se říct. Zkrátka, holky se mě neustále na něco ptaly. Nejprve na to, jak a kde jsem přesně žila v LA, co tamní kluci, a jestli tam opravdu může člověk potkat slavnou osobnost na každém rohu. Upřímně, ani jsem neměla čas se zeptat taky na něco já. Samosebou mě těšilo to, že mají takový zájem se toho o mě tolik dozvědět, ale zároveň mi to přišlo, ehm - zvláštně ulítlý? 

Přesto jsem s nimi chodila takhle "na pokec" další den. Rodičům to začínalo lézt pomalu na nervy, protože jsem přišla domů za tmy a na Buddyho  jsem pak neměla tolik času, abych jej vyvenčila, takže s ním musel chodit taťka. A taky jsem zanedbávala učení, to zase vadilo především mamce. Jenomže, já měla pocit, že i přes tu ulítlost těch holek, je mám ráda a baví mě trávit s nimi společná odpoledne. Navíc jsou o rok starší, takže svým způsobem jsou pro mě jakýsi vzor.

Mamka brzy naštěstí pochopila, že se nescházím s žádnými padouchy, feťáky, alkoholiky nebo s čím dalším a že tedy s nimi po škole chodit můžu, s tím, že si budu všechny své povinnosti svědomitě plnit. Tak to chodilo dalších pár dní, až mě holky pozvaly do klubu na oslavu Marty kluka, který slavil devatenáctiny. Sakra, to jsem prostě nemohla odmítnout! 

Jak jsem ale mohla čekat, rodiče byli hned proti. "Jsi na to ještě moc mladá, Sáro!", neustále opakovala mamka. Ano, bylo mi teprve šestnáct, ale musela jsem tam jít! Tak po nekonečném přemlouvání a okecávání, že tam opravdu nebudu nic pít, svolili. A já  šla tuhle radostnou zprávu hnedka napsat holkám! 

#Sarah