Pusťte si k tomu: Chris Brown - On My Way
Současnost
Celý rok se odhodlávám k tomu velkému kroku, který mám udělat. Celý rok přemýšlím, jak Charlie věděl, že umře a pořád nevím proč. Došla jsem k závěru, že to budu muset nechat být, protože teď už se to stejně nedozvím.
Po Charlieho pohřbu jsme s mamkou změnili bydliště, školu i práci. Obě jsme si řekli, že bude lepší opustit Čr a přestěhovat se. Přemlouvala jsem mamku, abychom se odstěhovali do Londýna, ale když jsem jí řekla proč, okamžitě to zamítla. Řekla mi, že ho nechce vidět, ale já vím své, ona se jen bojí toho, co by se stalo, kdyby se tam potkali, tak jsme se přestěhovali do Španělska. Mamka začala pracovat jako architektka. Milovala kreslení a tato práce se pro ní hodila. Asi se jejím nadřízeným její návrhy líbili, protože byla povýšena a pověřena aby dohlédla na přesnou stavbu jedné důležité budovy, která má stát v centru Barcelony. My bydlíme v Madridu. Jsou zrovna prázdniny a mamka bude muset kvůli té stavbě na nějakou dobu odjet do Barcelony, takže nebude doma a tohle je má šance, abych se vydala do Londýna najít svou ztracenou rodinu. Mamka bude pryč asi 5 týdnů, takže když to stihnu, ani nepozná, že jsem někde byla. Nerada jí něco neříkám, ale vím, že kdybych jí to řekla, nedovolila by mi to a já to prostě musím udělat, jak už kvůli Charliemu, tak kvůli sobě. Máma se změnila od doby co Charlie umřel. Je víc uzavřená do sebe, moc nechodí ani ven ani na rande s žádnými muži, dokonce už spolu tolik nemluvíme jako dřív. Moji mámu to zasáhlo víc, než mě samotnou. Možná taky proto, že mě Charlie nechal dopis a jí nic nenechal, nebo možná si přečetla to, co mi Charlie v dopise napsal nebo to dokonce i slyšela, jak mi to říkal. Netuším, co s ní je, každopádně vím, že jestli to neudělám teď, už to neudělám nikdy.
,,Zlato, tak já jedu ano? Zvládneš to tu sama? 5 týdnů?‘‘ volá mamka. Seběhnu schody dolů a skočím jí kolem krku.
,,Mami, budeš mi chybět. Dávej na sebe pozor ano? Slib mi, že na sebe dáš pozor.‘‘
,,Slibuju zlatíčko. I ty mi budeš chybět, buď tu hodná. Měj se zlato.‘‘ usměje se na mě a odchází. Pomůžu jí s kufrem k autu, naposledy jí obejmu, zamávám jí a jdu zpátky do domu.
,,Tak, teď jsem na řadě já, abych odjela.‘‘ řeknu si nahlas a běžím do svého pokoje. Kufry už jsem měla nachystané, věci sbalené. Rozhlídla jsem se po pokoji a hluboce jsem se nadechla.
,,Ach Charlie, kdybys tu teď byl. Hrozně mi chybíš.‘‘řekla jsem do ticha. Záclony se rozvířili a do pokoje pronikl chladivý vítr, který se mi obtočil kolem noh a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se. Zavřela jsem oči a zaposlouchala jsem se. Vítr venku tak příjemně se obtáčel kolem stromů. Listy se pod jeho dotekem zašustili. Listy jako by mi vzkazovaly, že Charlie tu je se mnou pořád, že nezapomněl a že na mě dává pozor. Znovu jsem se usmála, zavřela jsem okno, popadla kufry a vydala se k taxíku, který mě odvezl na letiště. Když jsem seděla v letadle, přemýšlela jsem jaké to bude, až se s něma setkám. Budou rádi, že mě vidí, nebo mě nepříjmou? Vyhodí mě nebo mě příjmou? Přemýšlela jsem nad tím tak moc, že když se ozval hlas letušky v rozhlase, že se máme připoutat, že budeme vzlétat, tak jsem se tak šíleně lekla, že jsem se málem počůrala. Jakmile jsme vzlétly, nasadila jsem si sluchátka a usnula jsem. Vzbudila mě až letuška, že už jsme v Londýně. Když jsem došla před letiště, a snažila jsem se chytit taxík,mimochodem žádný mi nezastavil, tak se rozpršelo a já nevěděla, kam jsem si dala deštník. Musela jsem zpátky do budovy se schovat a najít ho. Když jsem ho našla, poplácala jsem se po ramenu, vyšla z budovy a zjistila jsem, že už neprší.
