Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem. Jako by se mělo stát něco zvláštního, ale nedokázala jsem určit co.
,,Je to jen pocit.‘‘ řekla jsem si a vstala jsem. Šla jsem nejdřív do koupelny, osprchovala jsem se, umyla si vlasy (včera se mi nechtělo), usušila jsem se a nalíčila. Dala jsem si řasenku tak, aby mi zvýraznila moje brčálové oči. Make-up jsem si nedávala žádný. Nemám ho ráda. Stačí mi řasenka a připadám si lépe, než když namalovaná nejsem. Pak jsem se šla obléct. Jelikož jsem ještě neměla vybalené věci z kufru, musela jsem ho celý prohrabat, než jsem našla něco, co si dneska obleču. Když jsem se podívala ven z okna na celý Londýn, venku krásně svítilo slunce a vypadalo to, že bude dneska hezky.
,,Nenech se oklamat Lex. Londýn je nevypočitatelnej‘‘ řekla jsem si pro sebe. Aj tak jsem si vytáhla červené kraťasy s nápisem ,,Don’t worry, be happy.‘‘ na zadku a k tomu bílé tričko a šedou blůzku. Vytáhla jsem si taky červené, moje oblíbené, tenisky, které si obuju, až budu vycházet do ulic Londýna. Oblékla jsem se a šla si fénem vysušit vlasy. Až jsem je vyfoukala, ofinu jsem si jemně stočila tak, aby mi napadala do očí. Měla jsem dlouhé hnědé vlasy sahající do půli zad. Měla jsem je rovné, takže když sem chtěla vlnité, musela sem použít kůlmu, nebo si udělat přes noc copy. Dneska jsem je chtěla vlnité a na copy není čas, budu si je muset nakůlmovat a naštěstí jsem si kůlmu vzala. Jednotlivé prameně jsem nakůlmovala a přelakovala, aby to vydrželo aspoň do odpoledne. Když jsem byla v koupelně konečně hotová, šla jsem si sbalit kabelku, do ní jsem hodila peněženku, mobil, klíče od pokoje, nějaké dokumenty, které mi tu zanechal Charlie o mé rodině a hlavně deštník, kdyby mě zase po cestě chytil déšť. Sebrala jsem i svou šedou blůzku, obula si svoje oblíbené tenisky a vyrazila na snídani a ze snídaně jsem frčela ihned do města. Čekal mě náročný den, ale věřím, že bude stát za to.
Procházela jsem různými uličkami Londýna a nikdy nic podobného neviděla. Londýn je tak neuvěřitelně krásný. Když jsem viděla tu architekturu, kulturu, tradice, ty lidi co tu žijí, říkala jsem si, že tady bych chtěla bydlet. Tohle je město snů každé dívky. Teda, já o něm donedávna nevěděla, ale víte jak to myslím. Mířila jsem na Trafalgar Square. Na největší nákupní centrum v Londýně. Bylo tam tolik obchodů s různými druhy zboží. Chodila jsem okolo a sledovala ty lidi, co se bavili a smáli se. Moc jsem jim nerozuměla, tak jsem to nechala a šla dál. Vešla jsem dovnitř nějaké obrovské budovy a vevnitř bylo mnoho jednotlivých obchodů. Na jedné straně bylo jídlo a vedle byli korálky. Na druhé straně byl obchod, kde byly lidé oblečeni do kovbojských uniforem a fotili se tam. Vedle byl prodej oblečení. Budova byla na patra, dole byly automaty, takže herna a nahoře byla internetová kavárna a další obchody. Než jsem to všechno prošla, trvalo mi to asi 2 hodiny. Potřebovala jsem na záchod a nevěděla jsem, kde jsou. Cestou jsem ani nezahlédla ceduli, že by tu někde byly. Šla jsem tedy do té internetové kavárny, třeba tam záchody budou. Vešla jsem dovnitř a došla k pultu. Ale nikdo tam nebyl. Porozhlédla jsem se okolo, když v tom se za mnou ozval hlas.
,,Co si přejete slečno?‘‘ Otočila jsem se a málem mi upadla brada. Zase ten krásnej blonďák. Sladce se na mě usmál a asi si taky uvědomil, kdo jsem.
,,Tak krásnej úsměv jsem..‘‘ nedořekla jsem.
,,Jste ještě neviděla.‘‘ dořekl za mě a ještě víc se usmál. Zase jsem zčervenala a taky se usmála.,,Jak ti mohu pomoci?‘‘ zeptal jsem znovu.
,,Ehm, hledám wc. Nikde jsem tu neviděla cedule, tak jsem si myslela, že by mohly být aspoň tady.‘‘ odpověděla jsem stydlivě.
,,Ale ano, máme tu záchody. Tudy rovně a pak doleva.‘‘ ukázal. Vděčně jsem se na něj usmála a vydala jsem se tou cestou.
