,,Lexi? Jsi to ty?‘‘ zeptá se.
,,Jak víš, kdo jsem? Myslela jsem, že nevíš, že jsem..‘‘ začnu.
,,Vím to. Charlie mi všechno řekl.‘‘ odpoví. V tom okamžiku strnu.
,,Charlie?‘‘ zeptám se jestli jsem dobře slyšela. Max jen pokýve hlavou.
,,Kdy jsi s nim mluvil?‘‘
,,Naposledy minulej rok.‘‘ odpoví. V tom mi vtrhnou slzy do očí.
,,Copak se děje?‘‘ zeptá se vyděšeně a starostlivě.
,,Ty to nevíš? Charlie umřel‘‘ odpovím mu. Jeho výraz se změní. Už není tak vyděšený, ale spíš smutný. V jeho očích se začínají objevovat náznaky slz.
,,Máš teď čas? Potřebovala bych s tebou mluvit.‘‘ oznámím mu. Trochu otřesený mi kývne hlavou a vydáme se spolu sednou si do přístavu na lavičku. Sedneme si tam a Max stále otřesený se nejdřív zadívá na moře do dálky a pak se otočí na mě.
,,Jak umřel?‘‘ zeptá se. Na sucho polknu. S nikým jsem o tom ještě nemluvila. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Jenže on má právo to vědět.
,,Před rokem, když nás vezla mama do školy, se vyřítil kamion ze zatáčky a nevybral jí a máma to neubrzdila. Srazili jsme se. Když jsem se probrala v hořícím autě, snažila jsem se ho zachránit, jenže měl tam zaklíněnou nohu, tak jsem vytáhla mamu a pak se pro něj vrátila. Jenže on mi řekl, ať toho nechám, že to nemá cenu, že on má umřít. Před svou smrtí mi řekl, ať mu slíbím, že vás najdu. Bylo to jeho poslední přání a hrozně si přál se s vámi jednou setkat. Jenže už se toho nedožil. Měli jsme štěstí, že jsme to přežili aspoň my dvě. Bohužel Charlie takové štěstí neměl.‘‘ odpovím a nahrnou se mi slzy do očí. Neudržím je a začnou mi stékat po líci.
,,Víš, od té nehody, jsem o tom s nikým nemluvila. Je to pro mě pořád těžký, i když se to snažím jakkoliv skrývat. Snažím se být kvůli Charliemu silná. I o tohle mě žádal. Abych se přes jeho smrt přenesla a byla silná. Jenže je to už rok a já mám pořád pocit, že mě to tíží čím dál víc.‘‘ dořeknu na svou omluvu že tu brečím. Max nic neříkajíc mě obejme. Je to nezvyk cítit klučičí objetí. Naposledy jsem cítila klučičí objetí před rokem a to od Charlieho. Teď je Maxovo. I když je to jen objetí, je v něm cítit hodně pochopení a lásky. Nechápu to.
,,Jak jsi věděl kdo jsem Maxi?‘‘ zeptám se ho. Odtáhnu se od něj, setřu si slzy a zadívám se na něj.
,,Pár týdnů před Charlieho smrtí, upozorňuju, že v té době jsem neměl o ničem ani ponětí, mi někdo volal. V telefonu se představil jako Charlie Scott. Byl jsem zrovna na praxi ve Španělsku. Byl jsem tam ale poslední den, tak jsem neměl moc času, ale Charlie trval na tom, že se musíme vidět. Tak jsem se s ním sešel a on mi tohle všechno řekl. Ptal se mě na informace o mě a o tátovi. Sepisoval si to na jakýsi papír. Když jsem se ho zeptal na co mu to všechno je, řekl, že je to pro tebe. Řekl, že jednou tě budu hledat a tohle se mi bude hodit. A když jsem se ho zeptal, proč mě nepředstaví, řekl jen, že to brzy pochopím. Že to všichni pochopíte, nemohl mi to říct. Ale že se prostě stane něco, co všechno od základů změní. A teď chápu, co tím myslel. Charlie věděl, že zemře a tohle dělal proto, abys mohla pokračovat v tom, co on začal a dokončila jsi to. Byl to velice chytrý kluk. Byla pro mě čest být jeho rodina ikdyž jen tak krátce. Velice mě mrzí, že jsem neměl možnost ho poznat víc.‘‘ dořekne a já se znovu rozbrečím. Dám si ruku na pusu a snažím se co nejtišeji se uklidnit, ale nejde to.
,,Tohle že pro mě Charlie udělal? Proč? Proč to dělal? Jak věděl, že umře? Proč se tomu nepokusil zabránit? Proč mi nic neřekl?‘‘ kladu si miliony otázek.
,,To nevím Lex a věř mi, chci to vědět stejně tak moc, jako to chceš vědět ty.‘‘ odpoví
Max mě znovu obejme a já se mu šíleně rozbrečím na rameni. Řasenka asi dneska nebyl dobrej nápad, ale to je mi v tuhle chvíli jedno. Max mě jemně hladil po zádech pořád držíc v objetí a utěšoval mě. Byla jsem mu za to vděčná, ale svoje slzy a bolest jsem zkrotit nedokázala.
,,Maxi, já musím zjistit, co se stalo. Stejně tak musím zjistit, proč jste nás tenkrát opustili. Já prostě musím, jinak nebudu mít nikdy klid na duši. Musím zjistit, co se Charliemu stalo. Nemůžu to nechat být. Je to až moc záhadné na to, abych to nechala být.‘‘ řeknu. Max neprotestuje, jen kývne hlavou na souhlas.
,,Dobře a já ti mile rád pomůžu, když budeš chtít. Taky to chci vědět.‘‘ odpoví mi s úsměvem na tváři a utírá mi slzy. Vytáhne kapesník a podá mi ho.
,,Děkuju.‘‘ Utřu si ním slzy a i tu rozmazanou řasenku. Vytáhnu mobil a podívám se jak vypadám. Řasenku mám všude, ale to rychle zpravím. Uklidním se a usměju se na Maxe.
,,Charlie mi v těch dokumentech o tobě nechal informace, podle kterých jsem tě poznala. Divila jsem se, jak tohle mohl zjistit a teď už to chápu. V den nehody řekl, že za 14 dní letí do Londýna vás hledat, víš o tom něco?‘‘ zeptala jsem se ho
,,Ne, o tom nic nevím.‘‘ odpoví zaraženě.
,,Takže jste nebyly domluveni, že se uvidíte?‘‘
,,Ne, teda aspoň o ničem nevím.‘‘
,,Počkat a co otec? Neměl se třeba sejít s ním? V těch dokumentech je docela informací i o něm.‘‘
,,To si nemyslím. Charlie se ptal mě na otce, ty informace má ode mě. Nemyslím si, že mluvil s otcem.‘‘ odpoví Max. Přemýšlím tedy, co tu chtěl dělat, když nebyl s Maxem domluvený.
,,No, máme tu hodně nevyřešených záhad. Řekni mi ještě jedno Maxi. Ví o nás otec? Ví, že ses bavil s Charliem? Ví, že ses s ním setkal? Zapomněl na nás?‘‘
,,Neví, že jsem se viděl s Charliem. Nikdy jsem mu to neřekl, ale nemyslím si, že by na vás zapomněl. Jste jeho rodina.‘‘ uklidní mě.
,,Dobře. Díky Maxi. Myslíš, že by mě otec chtěl vidět?‘‘ zeptala jsem se ho
,,Myslím že ano. Myslím, že bude rád, když tě po těch letech zase uvidí.‘‘ odpoví.
Usměju se na něj a zadívám se na moře kdesi do dálky.
,,Cos to vyváděl Charlie.‘‘ zašeptám do dálky a zavřu oči a nechám se unášet šuměním vody.
Dušičky, moc se omlouvám, ale přes týden asi nebudu mít moc času psát, je toho teď moc do školy. něco jsem měla napsaného už o víkendu, tak jsem to jenom dopsala a nevím, kdy bude další. doufám, že se vám to líbí i tak :)) Lowe Ya!
