Random Customer

part 13.

Už uběhl celý den a já s Justinem nepromluvila. Několikrát jsem se snažila s ním promluvit aspoň dvě věty, ale vždycky mě odbil s tím, že mám jít pryč. Jsem si vědoma, že jsem udělala obrovskou chybu. To, co jsem řekla, bylo odporné, a lituju toho. Ale člověk by měl za své chyby platit, no tak prosím. Zbytek dne jsem strávila v pokoji a dívala jsem se na různé filmy. Alfredo mi půjčil svůj notebook, na kterém má snad přes padesát filmů.

Jakmile mě přestalo bavit sledování různých filmů, od komedií až po dramata, jsem vstala z postele a začala jsem se chystat. Očividně mě tady Justin nechce, takže si našetřím co nejdříve peníze, abych mohla odejít. A to znamená, že budu muset víc máknout, protože na nájem nového bytu mi chybí ještě dost peněz. Rychle jsem se převlékla do bílých vyzývavých šatů, které končily těsně pod mým zadkem a dost mi zvětšovaly poprsí. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné na ramenech a na nohy jsem ji obula bílé boty na podpatku se cvočky, které byly zezadu.

Přes krk jsem si dala jemný a jednoduchý stříbrný náhrdelník a na prsty jsem si dala pár prstýnků. Nakonec jsem si na krk stříkala svůj oblíbený parfém a do ruky jsem popadla bílé psaníčko. Vyšla jsem z pokoje a sešla jsem dlouhatánské schody, které mi vždycky přijdou nekonečné. Už jsem otevírala vchodové dveře, když mě zastavil hlas Freda.

„Kam jdeš?“ otočila jsem se a můj zrak spadl na Alfreda, který seděl v křesle a hned vedle něho Justin. Propaloval mě pohledem a ani jednou nemrkl očima. Aby jste to pochopili, mají obrovskou halu, ze které je otevřený vchod do obýváku, takže jsem na ně měla dobrý výhled.

„Do práce“ mykla jsem rameny a nevinně jsem se usmála.

„Aha, budeš chtít pak někde vyzvednout?“ zeptal se starostlivě.

„Ne, nějak to zvládnu. Ale děkuju“ zamávala jsem mu a lítostně jsem se podívala na Justina. Čekala jsem, že se třeba trochu usměje, ale jeho pohled zůstal pořád chladný. Zlehka jsem potřásla hlavou a vyšla jsem z domu. Neuběhlo ani deset minut a dostala jsem se k dlouhé cestě, po které přejelo každou sekundu jedno auto.

Stoupla jsem si na kraj a stála jsem tam jako laciná štětka. To vlastně jsem, takže jsem nad tím jen potřásla hlavou a doufala, že u mě každou chvíli někdo zastaví. Nervózně jsem si pošlapovala z nohy na nohu a rozhlížela jsem se kolem sebe. Po pár minutách otravného čekání u mě zastavil černý mercedes. Rychle jsem si povytáhla šaty trochu nahoru a u výstřihu zase dolů. Může se začít.

Z pohledu Justina*

Když se zavřely dveře od našeho domu, mnou projela zvláštní vlna pocitů. I když mě dost mrzelo to, co mi řekla, mám pořád nutkání se o ní starat a být s ní. A když jsem věděl, za jakým účelem jde ven, radši jsem ani nepromluvil. Nesnáším představu, že se jí zrovna teď dotýká nějaký úchyl. Že se dotýká toho, co chci, aby bylo jenom moje. Sice mi řekla, že se mnou nikdy nebude, ale já ani tak nepřestanu bojovat. Chci ji, potřebuju ji.

Dodává mi něco speciálního. Nevím co to je, ale vím, že to potřebuju. Každou sekundu, kdy jsem s ní, jsem úplně někdo jiný. Ale jakmile se mnou není, jsem to zase já. Syn bohatého právníka, který si objednává nejznámější děvky v městě a přiživuje se z peněž svého tatínka. Ano, takhle mě zná celý New York. Ale neřeším to. Jsou to lidi, kteří soudí jen podle pohledu. Jen mí kamarádi vědí, jaký doopravdy jsem. Vždycky jsem chtěl pracovat, ale otec mi to nedovolil. Možná si říkáte, proč by mi to měl dovolit, když už jsem dávno plnoletý a mám svá rozhodnutí.

No, to ještě neznáte mého otce. Má kontakty se všema ve městě, a díky tomu nemůžu sehnat práci. Všichni ví, že nechce, abych pracoval, takže mě nezaměstnají jen proto, aby u něj měli takové malé plus, kdyby se jim náhodou něco přihodilo a oni potřebovali právníka. K pláči. Nevím, proč mi chce v jednom kuse dávat jeho peníze, ale nic s tím nenadělám. Potřásl jsem hlavou, abych odehnal všechny myšlenky z mé hlavy, a ztěžka jsem si povzdechl.