Random Customer

part 39.

Můj žaludek se silně sevřel. Cítila jsem, jak se má hlava začala pomalu točit a jak se mi rychle zaplňovaly oči slzami. Mé prsty se třepaly jako o život a já zírala tiše před sebe. Studený vítr se proplétal mezi pramínky mých vlasů a narážel na mou holou pokožku, což mi způsobilo husinu. Vážně jsem těhotná. To nemůže být pravda. Ještě jednou jsem si pro kontrolu přečetla poslední řádek, ale po přečtení jsem ten kus papíru raději položila vedle sebe. Tvář jsem schovala do dlaní a nechala volně mé emoce a pocity projít ven. Křičela jsem, brečela jsem a nic z toho mi nepomáhalo. Co budu dělat? V hlavě se mi jako vždy začalo ronit několik myšlenek, ale já se nedokázala v tuhle chvíli rozhodnout ani pro jednu. Slzy mi čím dál tím rychleji stékaly z očí a já je nedokázala zastavit. Ať jsem se sebevíce snažila je potlačit zpět, nešlo to. Zvedla jsem hlavu ze svých dlaní a prsty si utřela slzy z tváře. Podívala jsem se před sebe a viděla krásně zapadající slunko. Proč to vypadá tak krásně, když se všechno kolem pokazilo? 

Z kapsy jsem vytáhla svůj mobil a dotykem prstu našla číslo na Mirandu. Ona byla teď první a jediný člověk, se kterým jsem chtěla mluvit, i přes to, že mi Missy psala, aby byla ona první, kdo se to dozví. Přiložila jsem mobil k uchu a čekala, než hovor přijme. 

 „Ano?" ozval se její tenký hlas v mobilu.

 „Mirando? Máš teď čas?" snažila jsem se, aby nepoznala, že brečím.

 „Jess! Ano mám, děje se něco?" na konci věty její hlas zvážněl, takže si dokážu typnout, že to poznala. 

 „Můžu se stavit? Teda pokud jsi sama.." pokud je s Ryanem, nechci se s ní sejít. Potřebuju si s ní promluvit o samotě, nechci, aby to Ryan zjistil. 

 „Stav se. Pošlu ti do zprávy adresu, je to asi patnáct minut od Vašeho domu, dobře?" 

 „Dobře, děkuju moc. Pokusím se přijít co nejdříve" jakmile jsem to dořekla, zrušila jsem hovor. Vzala jsem papír ohledně testů do své ruky a stoupnula si. Naposledy jsem se podívala na ten uklidňující západ slunce, přičemž mi zabrněl mobil. Miranda mi poslala adresu svého bytu, takže jsem se otočila na patě a vyšla do centra, kudy se k jejímu bytu dostanu. Jak sama řekla, je to asi patnáct minut od domu Justina a já přesně vím kde. 

Procházela jsem malým parkem, ve kterém si hrálo spoustu dětí a na lavičkách seděly maminky s kočárky. Představa, že tohle budu možná za několik měsíců dělat, mě děsí. Sama si nedokážu odpovědět na otázku, proč se tak bojím těhotěnství a role matky. Prostě se bojím. 

„Jessico!" uslyšela jsem něčí várazný hlas a poté dotek na mé ruce. Papír mi vypadl z ruky a při pohledu na osobu, která mě oslovila, mě zamrazilo na zádech. Jeremy Bieber.

„Um, dobrý den" řekla jsem mile a rychle jsem se sehnula pro papír, ale on byl bohužel rychlejší. 

„Díky mě ti spadl, tak ti ho zvednu" zasmál se a zvedl papír. Při tom, jak se zvedal, ho četl. Tak teď jsem v háji. Jeho úsměv zamrzl, svráštil podivně čelo a po chvíli se na mě podíval. 

„Ty jsi těhotná?" 

„N-ne, já.. um jsou to papíry mé kamarádky" řekla jsem nervózně a rychle mu vytrhla papír z rukou.

„Tak proč je nahoře tvé jméno?" zeptal se podezřele a atmosféra kolem nás těžce zhoustla. Silně jsem přehltla sliny v ústech a znervózněla. 

„N-no.." začala jsem znovu koktat. Vlastně jsem ani nevěděla co říct, dokud mě nepřerušil.

„Jessico" vydechl a přistoupil blíže ke mě. Přiložil ruku na mé záda a začal dělat malé krůčky, čímž je donutil dělat i mě. „Už od začátku mi bylo jasné, že Justina táhneš dolů. Věděl jsem to od první chvíle, co jsem si o tobě nechal vyhledat informace" počkat cože? Najal někoho aby se hrabal v mé minulosti a v tom, čím jsem se živila? Nevěděla jsem, co říct. Bylo mi do breku.