Usínal jsem na lavici, když konečně zazvonil zvonek, který oznamoval velkou přestávku. S Chanyeolem jsme zamířili do bufetu. Koupili jsme si oběd a rozhodli jsme se, že si ho sníme venku, kde byli i ostatní studenti.
Začínal podzim, ale venku bylo teplo. Všichni na sobě měli krátké rukávy, někdo i kraťasy. Já jediný jsem tam seděl v mikině. Rozepl jsem si jí a chtěl si vyhrnout rukávy. Naštěstí jsem se včas zarazil. Dlouhé rukávy zakrývaly všechny hojící se modřiny.
Pozoroval jsem Chanyeola, který jedl salát a zároveň se učil na písemku, kterou měl psát další hodinu.
Chanyeol byl na škole hodně oblíbený, jak u studentů tak i u učitelů. Byl chytrý, společenský, hlasitý a stále se usmíval. Nikdy jsem ho neviděl smutného. Ke všemu měl pozitivní přístup.
Můj úplný opak a přitom nejlepší kamarád.
Škubl jsem sebou, když jsem se natáhl pro plechovku coly. Bolest žeber byla horší, než včera.
"Jsi v pohodě?" zeptal se a zkoumal mě pohledem.
"Jsem." pousmál jsem se, abych ho ujistil.
Falešným úsměvem jsem se úspěšně vyhnul otázkám.
"Umíš to?" hned jsem změnil téma.
"Jo." usmál se a zavřel sešit.
Můj pohled upoutal kluk, který k nám mířil. Byl to Sehun. Chanyeol s ním byl v basketbalovém týmu. Asi se přišel domluvit ohledně zápasu. Často ho tam vozil.
"Čau!" zamával a přisedl si k nám.
Jen jsem přikývl na pozdrav. Věděl jsem, že tohle se mě netýká. Nebýt Chanyeola nikdo by mě nezdravil. Byl bych úplně neviditelný.
"Rodiče na víkend odjíždějí z města, takže pořádám menší párty. Přijdete?" široce se na mě usmál.
Vážně mě někdo k sobě zve?
"Jasný! Kdy?" Chanyeol se zasmál a blýskl přitom svými dokonalými zuby.
"Už zítra. Nic nenoste, všechno tam bude a můžete i přespat." na tváři měl stále bezstarostný úsměv.
Sehun byl na škole stejně populární jako Chanyeol. Všichni z basketbalového týmu takoví byli. Byl známý svými večírky a oslavami, které většinou končily až druhý den ráno a na které se bylo těžké dostat, protože nepozval jen tak někoho. Stále jsem nemohl uvěřit, že zrovna mě tam pozval. Ale proč nad tím vůbec přemýšlím? Je nějaká šance, že by mě tam otec pustil? Ne. V žádném případě. Doma jsem jako ve vězení. Při představě toho, že za pár hodin se budu muset vrátit domů se mi zvedl žaludek. Domov ve mně probouzel strach. Mám čekat další urážky a výsměch? Když budu mít štěstí, tak to u výsměchu skončí. Když ne, skončím na podlaze v kaluži krve. Zhluboka jsem se nadechl. Snažil jsem se polknout knedlík, který mi uvízl v krku.
Podíval jsem se před sebe. Sehun už byl dávno pryč. Uvědomil jsem si, že Chanyeol na mě mluví.
"... zítra večer tě vyzvednu, domluvím odvoz. Vím, že tvůj táta je přísnej a nikam tě nepouští, ale když se ho zeptám já, tak to klapne. O tý párty se nemusí vůbec dozvědět, prostě mu řeknu, že budeš spát u nás."
"Dobře." souhlasil jsem.
Věděl jsem, že když si něco usmyslí, nikdo mu to už nerozmluví. Vždycky dostane, co chce. A kdyby to doopravdy vyšlo byla by to první a určitě i poslední párty v mým životě. Doufal jsem, že to vyjde.
"Těšíš se? Myslím, že se Sehunovi líbíš, celou dobu z tebe nespustil oči." zasmál se.
"Co to povídáš?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Vám dvěma by to spolu slušelo!" prohlásil a zvedl se od stolu, jelikož zazvonilo.
Líbím se Sehunovi? Záleží na tom? Já byl zamilovaný do Chanyeola. Už odjakživa. Ale jsme jen přátelé a on není na kluky. Už tolikrát jsem se mu chtěl svěřit, ale kdybych zničil naše přátelství, neměl bych nikoho.
Měli jsme společnou hodinu a tak jsem ho následoval do třídy.
