Jeho rodiče byli milí, jako vždy. Nasnídali jsme se a pak šli s Chanyeolem do jeho pokoje.
"Budeme spát v jedný posteli, pokud ti to nevadí.." oznámil mi.
Hned jsem se začal červenat. Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že to nevadí.
Dělal pro moje věci místo u sebe ve skříni a přitom si zpíval nějakou písničku. Já jsem byl myšlenkami jinde.
Jak mohl vědět, že táta nebyl delší dobu doma? Jak mohl vědět, že tam není?
"Jak si to věděl? Nebral jsem ti telefon, nemluvili jsme spolu, nic."
Povzdychl si. Delší dobu měl skloněnou hlavu a nic neříkal. Když se na mě konečně podíval, jeho oči byly plné vzteku.
"Nejsem blbej. Takovou dobu ses neozýval, nechodil si do školy. Bál jsem se, že ti ten parchant něco udělal."
Udělal jsem pár kroků zpátky a posadil se na postel. Docela mi naháněl strach. Mluvil jinak.
Co jsi provedl Chanyeole?
"Když jsem ho náhodou potkal, už jsem měl trochu napito."
Podíval jsem se na jeho obvázané ruce. Nemohl jsem tomu uvěřit. On? Vážně?
"Zbil jsi ho?"
Tentokrát se odmlčel na hodně dlouho. Zatínal pěsti.
Už jsem si myslel, že se odpovědi nedočkám, když v tom zavřel oči a hodně potichu řekl:
"Zabil jsem ho."
