"Jak se opovažuješ mi lhát?! Volal jsem rodičům Chanyeola. A víš, co mi řekli?!" otec se odmlčel.
Když jsem se vrátil domů, otec tu na mě už čekal. Byl vzteky bez sebe. Jak jsem se dozvěděl, zavolal rodičům Chanyeola, aby se ujistil, jestli spím opravdu tam.
Zavrtěl jsem hlavou.
"Řekli mi, že jste oba pryč. U Sehuna. Kdo to je, ten Sehun?!"
Zvedl se a přišel až příliš blízko.
"Kamarád." odpověděl jsem skoro neslyšně.
"Ty máš kamarády? Někdo jinej to s tebou vydrží? S tou tvojí žalostnou povahou?"
Začal se mi vysmívat. Pak se napřáhl a udeřil mě pěstí do břicha. O pár kroků jsem ustoupil a zalapal po dechu. Zády jsem narazil do zdi. Oběma rukama jsem se držel za břicho.
"Opovaž se mi ještě někdy zalhat!" prskl mi do obličeje.
Vzteky mu naběhly žíly na krku. Chytl mě za vlasy a donutil mě tak se mu podívat do očí.
Hnusil se mi. Tak strašně se mi hnusil. Cítil jsem, jak mi buší srdce. Jak ve mě narůstá vztek. Sevřel jsem obě ruce v pěst. Vší silou jsem ho od sebe odstrčil.
V jeho tváři se zablesklo překvapení, které hned vymizelo.
"Copak? Chceš mě praštit?" uchechtl se.
Podíval jsem se na svoje sevřené pěsti. Držel jsem je tak pevně, až mi zbělaly klouby.
Rychle si to ke mě nakráčel. Vypadal hůř než předtím. Ihned jsem povolil ruce a chytl se za hlavu. Očekával jsem bolest. Spoustu bolesti. Udělal jsem si to ještě horší.
Chytl mě pod krkem a praštil se mnou o zem. Několikrát mě kopl do žeber a do zápěstí, jak jsem se rukama snažil krýt. Řval a nadával. Mě stékaly slzy po tvářích. Čekal jsem, až to přejde.
Když konečně odešel, ještě jsem tam nějakou dobu nehybně ležel.
Zavřel jsem se v pokoji. V koupelně jsem si opláchl obličej od zaschlých slz. Sundal jsem si košili. Modřiny, které byly skoro zahojené se teď znovu zbarvovaly do fialovo-modré. Zápěstí mi nateklo a už vypadalo dvakrát větší, než to druhé. Chladil jsem ho pod studenou vodou a pak si ho obvázal. Doufal jsem, že ten otok do zítřka vymizí, protože na to, abych nateklé zápěstí a klouby zakryl, bych si musel vzít rukavice. Potřeboval jsem pomoc. Nemohl jsem to už takhle dál snášet. Dřív nebo později mě tohle úplně zničí. Lehl jsem si do postele s učením a snažil se učit na zítřejší testy. I když jsem se snažil, nemohl jsem se na učení pořádně soustředit. Bylo to nemožné. Pořád dokola jsem si v hlavě přehrával, co se stalo před chvílí. Jestli Sehun někomu prozradí to, co viděl. A co je s Chanyeolem. Cestou zpátky se mi zdál tak zmatený. Nic neříkal. Takový on nikdy nebývá. Co mi uniklo, když jsem odešel?
Učit se teď prostě nešlo. Zíral jsem do učebnice, ale přitom jsem nevnímal na co koukám. V hlavě se mi honilo až příliš mnoho myšlenek. Zavřel jsem knihu a do uší si dal sluchátka.
***
Ráno jsme se sešli s Chanyeolem před školou. Usmíval se jako vždy, ale v jeho očích jsem viděl obavy. Vážně jsem měl o něho starost.
"Teď máme matiku." řekl znechuceně, když vyndaval ze skříňky učebnici.
Tuhle hodinu máme spolu. Sedli jsme si do lavice zrovna když zazvonilo. Učitel tu ještě nebyl. Většinou přicházel až do půlky hodiny, což nikomu zrovna nevadilo.
Chanyeol byl zamlklý a koukal do prázdna. Tohle většinou dělám já.
"Channy?"
Žádná reakce.
"Hej!"
Luskl jsem mu prsty před obličejem a tím si získal jeho pozornost. Nevšiml jsem si, že se mi vyhrnul rukáv. Ukázal jsem mu tak moje stále nateklé zápěstí.
"Co se ti stalo?"
Jemně mě chytl za tu ruku a vyhrnul rukáv ještě víc. Vyhnul jsem se jeho pohledu a obě ruce strčil do kapes.
Chvíli na mě ještě zíral. Cítil jsem na sobě jeho pohled, ale když zjistil, že mu nic neřeknu obrátil pozornost k učiteli, který právě vešel do třídy.
