Rozeběhla jsem se. Pryč. Pryč od člověka který mě tak zradil. V tu chvíli mi bylo všechno uplně jedno. Z posledních sil jsem běžela. Nakonec jsem to nezvládla. Všechny moje emoce. Upadla jsem na kolena a z očí mi vytryskly slzy. Přišla jsem si jako nějakej psychopat, seděla jsem tam na zemi a brečela. Bylo mi tak strašně.
Najednou jsem zaslechla povědomý hlas. Zvedla jsem hlavu. Stála tam Kamča. Moje Kamča. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější že ji vidím. Když jsem na ní pohlédla, zkameněl jí výraz. Komu by ne, určitě jsem měla uplně opuchlej obličej. Už otevírala pusu že chtěla něco říct, ale pak ji zase zavřela a zvedla mě ze země. Podívala se na mě s tázacím výrazem. V tu chvíli jsem si vzpoměla...udělala se mi mlha před očima. Rozbrečela jsem se.
"On....on-na....ne-e....on....,, snažila jsem se přes hysterický pláč něco říct.
Kamča zřejmě pochopila že se to týkâ Dalibora, vzala mě kolem ramen a vydaly jsme se směrem k nám domů.
