Novej začátek (New beginning)

1.kapitola-Deník naší učitelky

Jedou jsem se takhle probudila a šla jsem navštívit svoji třídní učitelku. Sdělila mi, že se bude stěhovat. Abych na ni nezapomněla odkázala mi deník, byl hodně veliký a tlustý.

Odešla jsem domů, abych to zavolala svojí nejlepší kamarádce, ale dřív než jsem vytočila její číslo zavolala mi naposledy třídní učitelka, aby mi řekla: „Nikdy nikomu o tom deníku neříkej“!

------A tehdy to začalo-------

Přišla jsem domů a otevřela jsem ten ošklivý, veliký, tlustý, hodně těžký deník. Vypadal, že je starý přes 300let. A „ani tomu písmu nerozumím“ bylo to psaný nějakým hodně podivným písmem. „Jenže co je to za písmo“?

nechápala jsem co je to zač, vypadalo jako rodokmen. „Hele tady je fota naší třídní učitelky“ přesněji byla na 100 250 straně. Pod její fotkou byli velice podivný znaky, ale mě připadalo jakoby to bylo včera co jsem je někde viděla.

V tom někdo zazvonil: „Lexi jdi otevřít“! křičela na mě máma z kuchyně, která připravovala oběd. Byl to podivný muž co za těmi dveřmi stál, měl na sobě dlouhý, černý kabát, že mu byli vidět je ty černé boty. Na hlavě měl kapuci, že mu nebylo vidět do tváře. Nesl v ruce nějaký balík, že mi ho posílá moje učitelka. Přišlo mi to podivné proto jsem se ho zeptala: „Vy znáte moji učitelku“? Odpověděl mi že ji znal, ale prý se vytratila. Tak jsem mu poděkovala a vzala si ten balík. „Kdo to byl“ zeptala se mě máma. „Nikdo“ schovala jsem rychle balík do kapsy. „Za 20 minut je oběd“ řekla mi máma, která nepochopila proč jí tajím kdo to byl.

Odešla jsem do svého pokoje a položila balík na polici, dala jsem před něj fotku, aby to máma neviděla a nevyhodila. Stihla jsem to uklidit jen tak, tak, jelikož mi máma vtrhla do pokoje a řvala na mě: „ty neumíš hodiny“? nechápala jsem proč na mě řve „už asi 5 minut tě

volám, že je oběd“ naposled jsem se tedy ujistila, že je balík za fotkou schovaný pečlivě a odešla jsem k obědu. Když jsem jedla oběd zaslechla jsem podivné zvuky vycházet z mého pokoje.

Když jsem tedy dojedla běžela jsem tam, vešla jsem, a zjistila jsem, že tam někdo byl. Deník od mé učitelky byl totiž otevřený, začala jsem mít hrozný strach!

Zavolala jsem tedy své nejlepší kamarádce a sešla jsem se s ní v parku. Řekla jsem jí, že mám doma jednu knihu, hodně starou, ale nevím jak si ji mám přečíst, protože je psaná divným písmem, kterému nerozumím. „Pomůžeš mi najít někoho kdo by to byl schopen přeložit“? zeptala jsem se jí. Jenže ona o nikom neví, její dědeček to uměl překládat, ale ten je už 4 roky po smrti. Proseděli jsme v parku nějaký čas a když jsem jí chtěla, že už musím jít domů, uviděla jsem v parku toho záhadného muže v černém kabátu „já mám strach“ řekla jsem jí. „A z čeho prosím tě“ podivila se. „Z toho chlapa támhle“ ukázala jsem na něj. Jenže on zmizel, když se Melisa otočila, nebyl tam. „Přísahám ti, že tam ten chlap stál“ řekla jsem jí, protože se na mě podívala tázavým pohledem. „Měla bys jít domu Lexi“ nevěřícně mi odpověděla a odešla.