2:03 AM
21. prosince 2013
Unaveně si promnu oči a přemýšlím kolik lidí má dneska den blbec. Sedím už pár hodin v čekárně na pohotovosti. Evie se dneska zase nevrátila ze školy. Když ji našly byla v bezvědomí a podchlazená. Samozřejmě se zase vloupala na zimní stadion. Co ji na něm tak přitahuje? Ani jsem se na ni nestihl pořádně podívat a někam mi ji odvezli. Prý má otřes mozku a pár zlomenin. Doháje co jim ale tak dlouho trvá, vypořádat se s otřesem mozku! Začínám být nervózní a podrážděný.
Uvidím přicházet doktorku a vstanu. "Vy jste pan Brown?" zeptá se a já přikývnu. "Mohl by jste jít se mnou?"
Odvede mě do vyššího patra a na konci dlouhé chodby mi otevře dveře. Uprostřed pokoje na posteli leží Evie. Zjevně spí.
"Pane Browne-"
"Stačí Jacob." Přeruším ji.
"Dobře, ehm Jacobe. Předpokládám že je to vaše sestra že?" Znovu krátce přikývnu. Doktorka vypadá utrápeně "Vaše sestra si poranila lebku a způsobila si tak masivní krvácení do mozku."
"Co to znamená? Je to vážné?" vyhrknu.
"Vaše sestra je v kómatu." odpoví klidně. Všechny vnitřnosti se ve mně smrsknou. Celý můj svět se nyní scvrkl na okamžik kdy jsem pochopil.
"Jaká je prognóza?" Moje slova zní suše a nezajímavě. Jako bych je slyšel z veliké dálky.
"Obávám se že nikdo momentálně neví jak dlouho tento stav přetrvá." Promluví velmi tiše. Pomalu přejdu k lůžku mé sestřičky a jemně se dotknu kolečky prstů její dlaně. Je ledová.
Otočím se k doktorce. "Mohl bych s ní být chvíli sám?" zeptám se. Jen přikývne a odejde. Jakmile za ní zaklapnou dveře z očí se mi začnou kutálet slzy.
"Evie co jsi to zase provedla?" Zhroutím se na židli.
* * *
Nevím jak dlouho jsem tam seděl, pozoroval její nehybné tělo a doufal že se pohne, že jen naznačí že mě slyší. Nic.
"Pane Browne-" doktorka vejde do pokoje.
"Stačí Jacob." Tuto odpověď už říkám automaticky kdykoli uslyším oslovení pane.
"Ano tedy, Jacobe nemyslíte že by jste měl jet domů? Dát si sprchu a v klidu se s tím srovnat? Pár hodin se možná prospat..."
"Chmmm." Vysoukám ze sebe neurčitou odpověď.
"Už budou čtyři hodiny ráno pojďte doprovodím vás. Máte rodinu? Přítelkyni?" doktorka vypadá ustaraně. Přikývnu.
"Zavolám jí." řeknu ochraptěle a vytáhnu z kapsy mobil. Vytočím číslo Kate a čekám dokud se neozve rozespalé
"Haló?"
"Ahoj Kate." můj hlas zní zkormouceně a zadrhává se.
"Jacobe? Stalo se něco? Víš že jsou čtyři hodiny ráno že?!" zní trochu rozlobeně.
"Kate mohla bys pro mě přijet?" zeptám se. Cítím se jako malé neschopné dítě.
"Proč? Kde jsi?" zeptá s nechápavě.
"V nemocnici, Evie zase utekla a-"
"Co se stalo? Je v pořádku?"
"Všechno ti povím, jen sem prosím přijeď" řeknu prosebně.
"Fajn. Za chvíli jsem tam." a s touhle větou to hovor ukončí. Zastrčím mobil zpátky a posadím se na židli.
"Raději tu počkám s vámi." oznámí mi doktorka. Jen přikývnu. Už nemám sílu odpovídat.
Kate přijede opravdu rychle. Hned jak se objeví ve dveřích doktorka jí vyjde naproti a chvíli spolu tiše rozmlouvají. Vidím jak si Kate přitiskne ruku na ústa. Potom pomalu dojde ke mě a obejme mě. "Tak pojď, půjdeme domů." zašeptá a odvede mě do auta.
Teď nevím, mám vám tu psát takové ty dodatky ke každé kapitole? Všimla jsem si že to je skoro u každého příběhu tak ať vám to tu nechybí. Jinak mám rozepsané další dvě povídky takže se omlouvám za případné zdržení zveřejňování kapitol, nevím jak to budu stíhat všechno se školou. Líbí se vám zatím jak se to vyvíjí? Mám celkem představu o ději ale kdyby měl někdo nějaký návrh úpravám se nebráním. Nějaké připomínky, dotazy? Komentář potěší :) Tawilly
