Just Clar

2.

Ráno jsme se probudila a bylo už půl jedenácté. Spala jsme vážně dlouho. Měla jsem hrozný hlad a tak jsem šla i v pyžamu dolů se nasnídat. Už na schodech jsem slyšela smějící se hlasy. Čemu se tak smějí? Když jsem došla dolů málem jsem se propadla. Naproti mě stál Caleb a s úšklebkem si prohlížel moje pyžamo. Upřímně jsem se mu vůbec nedivila. Měla jsem na sobě kraťasy s kytičkami a velké tričko s obřím medvídkem Pú. „Dobré ráno, méďo."řekl mi když jsem kolem něj šla. Kdyby pohled zabíjel tak by byl Caleb už mrtí. „Dobré ráno Clar, toto jsou naši nový sousedé, přišli se přivítat." usmála se na mě máma. Šla jsem teda pozdravit své sousedy a hned poté se převléct do něčeho normálního. Když jsem přišla tak mi rodiče řekli, že jsme k nim pozváni na oslavu na sedmou hodinu večer. „Na jakou oslavu? Někdo má narozeniny?" zeptala jsem se. „Ano, Caleb dnes slaví své osmnácté narozeniny, tak nás pozval." řekli rodiče nadšeně. Výborně. Ještě budu muset chodit na jeho oslavu, kde se bude předvádět ještě víc než do teď. Hned poté jsem šla nahoru a říkala si co si vezmu na sebe. Přemýšlela jsem hodně dlouho, protože mě volali už na oběd. Stejně jsem nenašla nic co by se hodilo na takovou oslavu. Normálně bych šla v něčem obyčejném, ale zase jsem věděla, že tam bude Caleb takže bych měla udělat dobrý dojem. Zase myslím na něj. Co se to se mnou děje, vždyť ho vůbec neznám. Z myšlenek mě vytrhla až volající mamka na oběd. Seběhla jsem schody a společně s rodiči jsem se naobědvala.

Po obědě jsem strávila chvíli v pokoji a poté jsem se rozhodla jít se projít a prozkoumat okolí. „Mami, tati jdu se projít a podívat se po okolí, do pěti budu doma." oznámila jsem a vyrazila ven. Když jsem docházela na konec naší ulice někdo na mě zavolal. „Clar!" Nejprve jsem nepoznala komu hlas patří, ale když jsem se otočila srdce mi vynechalo tep. Caleb. Běžel za mnou se slunečníma brýlemi na očích, s kraťasy a tílkem, které mu odhalovalo jeho vypracované ruce. „Už jsem myslel, že se nezastavíš. Kam to jdeš? Dnes jste pozváni k nám domů, víš o tom, že ano?" vyhrkl na mě. „Jdu se projít a podívat kde co je a ano vím, že k vám máme jít, máš narozeniny." odpověděla jsem a tím jsem ho donutila k sebevědomému úsměvu. „Proč se vlastně ptáš? To mě jako hlídáš?" vrátila jsem mu to s pobaveným úšklebkem. Na chvíli se zarazil, ale pak se začal smát. „Tak na půl Clar." řekl potichu abych to slyšela jen já a ne jeho rodina za ním. Poté se ke mně přiblížil a podíval se mi dlouze do očí. „Neuvěřitelný, jak rychle ti bije srdce jen co jsem nablízku. A to se známe den." řekl s tím nejkrásnějším úsměvem co jsem kdy viděla. „Calebe už musíme jet!" zařval na něj jeho otec. Caleb se ke mně přiblížil a do ucha mi zašeptal: „Uvidíme se večer, méďo." To oslovení mě donutilo k úsměvu. Pořád si na ráno pamatoval. Otočila jsem se a vydala se na procházku novým městem. Bylo tu vážně krásně. Zjistila jsem, kde mají pizzerii a různé obchody s jídlem nebo drogerie. Bylo tu vše a přitom to bylo tak malé město. Když se blížila pátá hodina vrátila se domů a šla si vybrat co si vezmu na sebe.

Dlouho mi trvalo než jsem si vybrala, ale nakonec jsem se rozhodla pro červenou sukni nad kolena a černé tílko. Vždy jsem měla problém vybrat co si vezmu na sebe, ale dnes mi na tom obzvlášť záleželo. Nachystala jsem se a společně s rodiči jsme vyrazili k sousedům.

Zazvonila jsem a za chvíli se ve dveřích objevila Calebova sestra Lisa. Druhá se jmenovala Bela. Byli úplně stejné, ale Lisa měla mateřské znaménko pod nosem a tím se dali rozeznat. „Mámííííí, sousedi už přišli." se smíchem na tváři jsme vešli a vydali se do kuchyně, kde už to teď krásně vonělo. „Vítáme vás u nás doma. Večeře bude za chvíli. Clar, mohla by jsi dojít pro Caleba nahoru prosím? Jsou to druhé dveře vlevo." řekla mi jeho matka a já se vydala nahoru. Zaklepala jsem na dveře a za chvíli mi přišel otevřít. Musela jsem celá zrudnout, protože Caleb tam stál jen v jeansech a bez trička. Měla jsem výhled na jeho vypracovanou hruď a musím říct, že krásnějšího kluka by jste nenašli. „Už ses vynadívala? Rád bych si dal tričko." smál se Caleb a jsem zrudla ještě víc než předtím. „Mám pro tebe dojít. Už je večeře." řekla jsem a chystala se k odchodu, ale Caleb mě chytil za ruku a vtáhl mě do jeho pokoje. „Co se děje?" zeptala jsem se rozpačitě. Odpověď jsem, ale nedostala. Stoupl si přede mě stále bez trika. „Pomoz mi. Máš radši hodnýho nebo zákeřnýho?" Nechápala jsem na co se mě vlastně ptá. Poté mi ukázal dvě trička a já pochopila o co tu jde. Prohlížela jsem si je a nakonec ze mě vypadlo něco, co jsem nechtěla ani nahlas říct. „No nejlepší je když nemáš tričko žádný, ale jinak ber radši triko než svetr." Hned jak jsem si uvědomila co jsem řekla tak jsem se chtěla propadnout. Caleb se lišácky usmát a já si při tom zkousla spodní ret. Přiblížil se ke mě a já se bála co bude očekávat.„Měla jsi už kluka, Clar?" zeptal se mě pobaveně a nespouštěl ze mě oči. „J-já...Proč tě to vlastně zajímá?!" Z toho mu muselo být určitě jasné, že ne. Jen se usmíval a přiblížil se ještě blíž. „Takový jako ty znám. Většinou skončím s nějakou nevděčnou, ale ty jsi jiná Clar. Zaujala jsi mě." řekl mi a šel ještě blíž. Bylo mezi námi jen pár milimetrů. Já ho však odstrčila. „Vím, že ty jsi měl hodně holek, ale já se jen tak nedám ošálit." řekla jsem rázně. „Clar, už teď se na mě nemůžeš vynadívat." řekl s jiskrami v očích. Na to jsem nic neřekla. Nejvíc mi vadilo, že jsem věděla, že má pravdu. I když vím jaký je to sobec, arogantní frajer a střídá holky jak ponožky, nějakým způsobem mi přirostl k srdci. Ale já se jen tak nedám, takovou radost mu neudělám. „Já se ti nepoddám, Calebe Gimmsi." řekla jsem a odešla dolů na večeři. Celou dobu jsem cítila jeho pohled na zádech. Věděla jsem, že se usmívá tím jeho úšklebkem. „To se ještě uvidí, Clar Gissm." To bylo poslední co jsem slyšela.

Zbytek večeře proběhl klidně. Dobře jsme se najedli a zasmáli se spolu se sousedy. Jsou to fajn lidé. Skoro všichni teda. Párkrát jsme o sebe s Calebem zavadili pohledem, ale ten mi jen věnoval sebevědomí úšklebek a dál se bavil s ostatními. Když už bylo pozdě, tak jsme se rozloučili a šli spát. Zítra je první den v nové škole. Mám z toho docela strach. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Usínala jsem s myšlenkou na Calebe. Zase. Měl pravdu. Už teď mi na něm nějakým způsobem záleží. Cítím s ním něco co jsem ještě s nikým nezažila.

Taak je tu druhá část. Doufám, že se líbí :)

Claristys