TOP SECRET (o Vadimovi trochu jinak)

Chata

POHLED VADIMA:

Tak teď ji mám přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Prakticky si ji můžu odškrtnout. Ta holka mi dělá radost. Přitiskl jsem ji zády ke stromu a chvíli jsme se líbali. Pak se naše rty rozpojily, já na ni mrknul a vší silou ji vzal hlavou o ten strom, až upadla do bezvědomí. Ještě že jsme se šli před cinetube s kámoši projít. Teď vím přesně, kde nás nikdo neuslyší. Vzal jsem ji pod paží jako opilce. Když nás takhle někdo uvidí, bude si myslet, že prostě přebrala, a podle toho, jak říkala, že sem chodí často, to tady nejspíš nikomu nepřijde divný. Do prdele málem bych tu nechal tu kabelu. Je fakt těžká jak kráva. Holky jsou ujetý.

Hodil jsem Amy na zadní sedadla naší crew dodávky- kdyby něco, tak to aspoň nebude tak úplně jen na mě- a svázal jí ruce a nohy. „Jdeme se projet, kotě," zašeptal jsem spíš sám pro sebe a sešlápl plyn. Trvalo míň než 10 minut, než jsme dojeli k chatě u nedalekého lesa. Dostat se dovnitř byla hračka. Uvnitř to páchne hnilobou, tak pochybuju, že ji někdo používá. Je tady taková menší prázdná cimra, která mi dokonale poslouží. Dotáhl jsem stůl z vedlejší místnosti a z auta si přinesl igelitové fólie. Nechceme přece bordel. „Ok, začíná se nám to rýsovat," řekl jsem si nahlas, když byl celý stůl i hliněná podlaha v bezpečí od budoucího znečištění, „jdeme do finále," a vykročil jsem si to pro Amy. Otevřel jsem dveře dodávky a první vytáhl tu zasranou kabelu, abych ji pak mohl spálit spolu s tou chatou. Pak jsem pomalu vyndal Amy, hodil jsem si ji přes rameno a nesl dovnitř. Nepříjemný pocit, že mi zasvinila triko krví, která se jí prodírala z ranky na zátylku, se prokázal být skutečností až později. Položil jsem ji na stůl a šel pro lepicí pásku, aby mi pak někde třeba neběhala bez očí. Kabelu jsem hodil do rohu místnosti a otočil se, že si půjdu pro vercajk, ale něco v ní při dopadu zacinkalo. Ne jako sklo, spíš kovově. „Co to tam kurva nosí?"

POHLED AMY:

Kde to jsem? Ležím se zavřenýma očima na něčem tvrdém,ale nejde od toho zima, takže si nemyslím, že je to země. I když se odvážím oči otevřít, není mi to nic moc platné, je tu docela tma. Ale ne o moc větší, než když jsem byla s Vadimem venku. Vadim... pane bože, co se to stalo? Pamatuju si, jak jsme se líbali a pak... už nic. Něco se tu pohlo! Pořád ještě vleže jsem prudce otočila hlavou směrem ke zdroji toho zvuku. Někdo tam je?! Je to snad Vadim? běželo mi hlavou. Viděla jsem jen siluetu, jak dřepí u zdi a něčím se prohrabává. A kurva. To JE Vadim a hrabe se mi v kabelce! Tak to ne, hochu. 

POHLED VADIMA:

Nikdy jsem si nepomyslel, že se jednou budu hrabat holce v kabelce. Začínám být nějak paranoidní, pomyslel jsem si a chtěl přestat, ale v tom: „Jau," sykl jsem, nastavil ruku záři měsíce a uviděl kapku krve. Říznul jsem se. Co to tam do prdele nosí? Nahmatal jsem něco, co by mohla být nějaká taška na šminky, a vytáhnul to. Vypadalo to jak kožený obal na tablet, ale trčela z toho kovová špička. Vzal jsem za ni a odhalil celou krásu nástroje. Asi 20 centimetrová zubatá čepel následovaná vyřezávanou dřevěnou rukojetí mi vyrazila dech. „What the fuck," hlesl jsem šeptem. Rukama položenýma na hliněné zemi mi projely jemné vibrace jakoby kroky.