Poezie do kapsy

Smrt

Musím se ptát, proč mám se bát?

Myšlenky mou hlavou proudí,

řekni mi, co se má stát dál?

Tělo mé ve tmě bloudí,

nevnímám, nemám o co stát.

Vrací se mi to, zas a zas.

Bolest, už nechci víc, nechci to,

je to démon, noční ďas.

Přichází jako nekonečný kolovrat.

Nejdříve on a teď mám to být já?

Dej nám už pokoj!

Nikdo tě nezval, proč jsi tak bídná a zlá?

Co dělat já mám? Smím snad blafovat?

Ne, na to jsi až příliš chytrá,

není možnost jiná, než oddanost osudná.

Cítím, jak přímo hledíš do mého nitra,

bez zábran, už nemám sílu.

Otevírá náruč svou, obnaženou,

však na mne si již stejně nevzpomenou.

Vplouvám, odkládám svou víru.

Jsi tak klidná, příjemná,

už ani vlastně nevím, čeho jsem se předtím bála,

smrt přeci není nakonec tak špatná.

Je pouze nepochopená a chladná.