Believe me, it's true!! (yaoi)

Kapitola III.

,, Tak já teda pojím jestli tu nebudu nějak obtěžovat." řekl jsem lehce posmutněle. V hlavě se mi honí spousta myšlenek,ale nejvíc se zajímám o myšlenku na dobrého lososa a nad tím, kdy mě ten pošahanej člověk zradí.Sedl jsem si úplně na druhou stranu stolu než kde si sedl on a když mi přinesl jídlo jsem se do něj s chutí pustil. ,,A vůbec jak se jmenuješ?" odvážil jsem se zeptat.

,,Aki Hiragana" odpověděl jsem slušně. ,,A jak se jmenujete vy?" Pak mi ale došlo on mi tyká?!? Hm.... že by kamarádi? (samozřejmě myslíme normální kamarády vy úchyláci ;) )

,, Jmenuji se Gabriel Nowaki" odpověděl jsem s plnou pusou. Nejsem zvyklý se správně chovat, protože posledních pár let žiju sám.,, A mohl bych se zeptat proč jsi mě sem donesl??" zeptal jsem se ho dosti důrazně.

,,Viděl jsem tě jak jsi se srazil s tím stromem tak jsem tě radši vzal sem" odpověděl jsem a v hlavě jsem přemýšlel nad tím kolik mu je let. Tipnul bych si, že mu bude tak 18 nebo 19. Přeci jen je docela nízký. No ale zeptat bych se mohl. Tak jo jde se ptát nádech výdech. ,,A vůbec kolik ti je let?" zeptal jsem se ho po dlouhém přesvědčování sebe sama.

Já se zarazil a přemýšlel. Snaží se ze mě dostat něco čím by mě pak mohl vydírat? No i kdyby tak věkem mě určitě vydírat nebude. ,, Je mi 29" odpověděl jsem a podrbal se jsem se na zátylku.

Začal jsem se dusit kusem lososa když mi řekl kolik mu je. Nemohl jsem se nadechnou a ani to polknout a když mi došlo jak zareagoval, když jsem si k němu chtěl sednout, začal jsem se smiřovat se svou smrtí.

O můj bože on se začal dusit. Přemýšlel jsem jak mu pomoct bez toho aniž bych na něj jakkoliv šáhl. Ale pak mi došlo že nemám na výběr. Tak jsem vstal a začal mu mlátit do zad.

On mě zachránil. Díky bohu ,,Děkuji" zašeptal jsem a běžel si pro vodu.

,,Nemáš za co rád jsem ti pomohl, ale teď budu muset odejít." zašeptal jsem.

Zase jsem se zakuckal vodu,když řekl, že bude muset jít. Nechtěl jsem, aby odešel, protože defakto nemám žádné přátele. ,, No když musíš." řekl jsem posmutněle.,, Mohli bychom se ještě někdy potkat?" zeptal jsem se ho nervózně.

Chvilku jsem přemýšlel, ale bylo mi divné jak to řekl. Jako by neměl prostě někoho jiného nějakou holku nebo tak. ,,Tak jestli chceš mohli bychom se někdy potkat jestli máš čas tak třeba zítra? Jestli máš čas." odpověděl jsem energicky.

Když jsem to slyšel objevil se mi na tváři úsměv. ,,Určitě mám čas. Tak v kolik hodin a kde se potkáme?"zeptal jsem se rychle.

,,Tak co třeba v 9 ráno v naší vesnici? Alespoň uvidíš, kde bydlím" usmál jsem se na něj. Pak mi ale došlo, že moje vesnice je kolonie s draky. A do prdele. Doufám, že nebude patřit k vyvoleným (ti co vidí draky). No snad ne

,,No jo a kde že je ta vesnice??" zeptal jsem se tak jako lehce ironicky.

No jo on vlastně neví kde to je. ,, V tom lese kde jsi mě potkal tak doběhni na tu vyvýšeninu a tam tě budu čekat"odpověděl jsem ,, Teď už musím vážně jít tak ahoj."

,, A nechtěl by jsi ještě jiné oblečení než je to pyžamo?" pousmál jsem se.

Zarazil jsem se. Vlastně mi nedošlo, že mám na sobě jeho pyžamo. To teď nebudu řešit pro své vlastní dobro.,, No ale já nemám co jiného na sebe. Teda krom toho listu."

,,Klid já ti něco půjčím" řekl jsem a šel do pokoje vyhrabat nějaké menší oblečení, protože vidět ho v mém pyžamu bylo opravdu hodně komické. Ale vypadal v tom pyžamu úplně k sežrání :3. (teď už můžete uvažovat úchylně ;).) Až jsem vyházel celou skříň našel jsem jedno staré tričko vypadalo jako nové jen mi bylo tak docela malé podal jsem mu to a půjčil jsem mu ještě kraťasy. Na něm to sice vypadalo jako kalhoty, ale alespoň to nebude válet po zemi.

,,Děkuji.Ukážeš mi, kde je tu koupelna?"zeptal jsem se.

,,Převleč se tady. Já půjdu do obýváku."pousmál jsem se na něj.

,,Tak dobře ještě jednou děkuji." řekl jsem než se vypařil a zavřel dveře. Převlekl a šel jsem mu oznámit ,že už odcházím. Nevím proč ,ale jsem rád že jsem ho potkal. Jak vidím že tak moc nemusí lidi a to je člověk. Je zvláštní něco mi říká ,že je jiný než ostatní. Nad tou myšlenkou jsem se pousmál a šel jsem spět do kolonie. 

Jak odešel zdá se mi ,že je tu nějak bez něj prázdno. Ale těším se až se zase setkáme. Jsem zvědavý jak ta vesnice vypadá. Je zvláštní ,že je v to lese o kterém se říká že je kouzelný. Člověk který tam vkročil se nikdy nevrátil. Já tomu moc nevěřím ,ale jednu věc budu vždy věřit ,že draci existují. A musím je nají za každou cenu. Jako malý jsem viděl jednoho draka jak přistál před naším domem byl krásný. Byl krásně bílo-modro-fialový. Měl krásné modré rohy a krásné pomněnkové oči. A jeho šupiny zářily ve svitu měsíce. Byla to taková nádhera ,že jsem musel zavolat rodiče ,ale oni viděli jenom kluka ,který tam stál nahý a díval se na měsíc. A tak mě rodiče začali brát za blázna a začali mě být za to ,že jim lžu. Tím jsem začal bát lidí a přestal jsem jim důvěřovat. Furt věřím to co jsem viděl a nikdy nepřestanu to mu věřit. Gabrielovi jsem začal věřit. A doufám ,že i on mě bude věřit.

***********************************************************************************************

Takže my vám děkujeme , že si čtete naši povídku jsme rádi ,že můžeme pro vás psát. Hlavě se bavte.  To je důležité. Taky jsem rádi ,že si přečetli naši kapitolu děkujeme. :) :3 

 Hvězdičky a komentáře s vašimi názory nás potěší :) :)