Každý se přechodem na střední školu nějak změní. Někdo k lepšímu, jiný k horšímu. Ze mě se stala přelétavka. Prostě coura. Nebylo to snad tím, že se mi zalíbila náhlá přízeň opačného pohlaví, jen jsem ty hošany neuměla odmítat. Takže se tu rodily úlety, rozpačité omluvy, že to takhle nejde, že jsem zadaná a další a další výmluvy.
I když tento systém netrvá déle jak čtyři měsíce, zdá se mi, že mám stále zatím tu pověst mírumilovné a vtipné dívky z deváté třídy. Ačkoliv už dávno nejsem mírumilovná a zdaleka ne tak vtipná jako před rokem. Naštěstí mi zůstal smysl pro humor. A ne, není to totéž jako být vtipný.
Momentálně vedu zajímavé řeči na společném chatu naší bývalé třídy. Málokdy jsem byla na základce středem pozornosti, tak toho opaku musím využívat alespoň v online debatách, kde často přes půlku lidu chybí. Naštěstí nejsem až tak zatrpklá, čili se mi většinou podaří pobavit alespoň pětinu zúčastněných.
Po půlhodině bezcílné konverzace jsem vypnula počítač a pousmála se nad vzpomínkou, kdy mojí nejlepší kamarádce před zraky vylítl obraz, že bych zaklapávala svůj rozsáhlý monitor jako noťas. V té chvíli jsem se válela smíchy po koberci, nyní mi po pár sekundách napadla věc jiná. Spěšně jsem si přes domácí drbnuté silonky natáhla ještě více roztrhané džíny, vyměnila svrchní část pyžama za kulturnější korzet, narvala se do každým rokem se zmenšujícího kabátu s kusem vlny kolem krku a vydala se se psem na lanku do ulic. Těsně předtím jsem prozvonila Tarju – mojí nejlepší kamarádku, již zmíněnou v jiné souvislosti –, aby sama vytáhla svou kočku na vodítko a šla ven.
My dvě jsme byly vždy podivná dvojka, ovšem teď na střední jsme ještě divnější. Ale to nám nevadí! Stejně je pozdě na změnu.
Tarja přišla a táhla za sebou náladové zvíře, které prskalo na kohokoli, kdo se na něj křivě podíval nebo se k němu přiblížil více než je běžné. Říkala té kočce nějakým divným jménem, nikdy jsem nebyla schopná si ho zapamatovat. Kráčela v těžké obuvi a tvor se zatím úspěšně vyhýbal dopadům podrážek na své packy. Metr před naší lavičkou si z uší vyndala sluchátka a s ledovým úsměvem vzala kočku do náruče.
„Pojď, panička si tě pohlídá." Řekla to tak zoofilně, až mi přeběhl mráz po zádech. „Kůže má zase hladovku?" (Nazývám toho savce Kůží, jelikož srst to vývojem asi někde zapomnělo.)
„Ne, parazita ve střevech." Asi bych jí neměla všechno věřit. Obzvláště ne tehdy, kdy se na mě ironicky podívá. Jako teď, ale s výjimkou toho, že dále vypadala jako přemýšlející bytost. „Kolika jsi během toho týdne bez mé přítomnosti dala?" Mažu poslední mínění. Než mi došlo, o čem to sakra mluví, Kůže mi rozedrala drápky tkaničky.
