Skrytá schopnost

Vyrážíme

/Pohled Vadima/
Je to tady , den na kterej sem se hrozně těšil . Celou noc jsem nespal . Pořad nevěřím tomu že jedu do Černobylu , ještě k tomu na moje narozeniny a s tak pohodovejma lidma jako je Petr, Adam , Čmelda a další . Mám ještě celkem čas tak kouknu jestli mám všechno ... a kurva ... nemám kartáček . Dobře jdu si ho zabalit .

Jsme tu , stojí tu dvě dodávky s nápisem Expedice Černobyl a okolo nás dost lidi co nás asi zřejmě maj rádi a přišli se rozloučit . Stojí tady i moje přítelkyně Anička . Bude mi po ni celkem smutno celej týden . Ještě před tím než jsem stačil nastoupit Anička mě zastavila, objala a s lehkou obavou v hlase řekla: ,, Hlavě tam na sebe dávej pozor." ,, Neboj už dávno mi není 5 a dokážu se postarat jak o sebe tak o tebe. Ale musíš počítat s tím že až se vrátím budeš si ze mě moc udělat lampičku 😄" ,, Vadime... nedělej si legraci já to myslím vážně.." ,, Jo neboj. Miluju tě." Šeptl jsem jí do ucha ,, Miluju tě" oplatila mi Polibek který jsem jí před tím dal. No nic odjíždíme čeká nás asi tak dvoudenní cesta , fakt už se těším až budu celej rozlámanej z ty dodávky . Ale na druhou stanu se nemůžu dočkat až tam budem.

Yes. Už jsme v Kyjevě. Bože ani si nedokážete představit jak mě bolej záda a zadek. Momentálně ani nemám náladu hledat a zapínat kameru. Každopádně už zejtra budu plnoletej a jak jinak to oslavit než s partou youtuberů a s opilím Bendrem. Trochu mě mrzí že tu nejsou kámoši a moje Anička. Sakra něják se mi stízká. Ale to brzo přejde. Protože když se tak dívám a poslouchám Čmeláka nejde se nesmát. Už jsme se se ubytovali na hotelu a jdeme co nejdřív spát aby jsme zejtra mohli co nejdýl slavit.

Je to tu. Ten velký den. Ten den kdy se "můžu" koukat na porno. Ten den kdy ze mě bude muž. Ne fakt sorry že to tak prožívám, ale sakra je mi už 18. Wau. Nevím co vám k tomu říct. Nebudu teď dostupnej tak se mi nesnažte dovolat... 😉

/Ráno po oslavě/
Sakra. Trochu jsem asi včera přebral hrozně mě bolí halva. Kolik je hodin? Co?! To už je tolik?! Do háje doufám že na mě počkaj. No jo lehce jsem zaspal. Měl jsem si nastavit budík, ale copak to šlo? Co se vlastně včera dělo? No radši to ani nechci vědět. Měl bych sebou hnout.

Uf. Dobrý stihnul jsem to. Jak jsem si všiml, nebyl jsem poslední. Ještě pořád 3 lidi chyběli. Tak aspoň že tak. Lehce jsem vystresoval sám sebe. Teď teprve byla snídaně. Tak proběhla v poho. Jdu na pokoj zabalit si a pak hurá do Černobylu.

Už jsme jenom kousek od ubytovny kde přespíme dneska. Máme hodně nabitý program a aby jsme to stihli vyráží mě hned. Čím blíže k té radioaktivní oblasti jsme tím větší ve mě roste napětí spolu s očekáváním. Zároveň ale také obavy že to nebude takové jaké si to představuji. Najednou mě někdo chytí za rameno, lehce nadskočím, ale jak se otočím slyším jenom Petra: ,, Tak co, jak sis užil osmnáctiny co?" ,, Abych ti řek pravdu moc si toho nepamatuju..." odpověděl jsem mu. ,, Ještě aby jo vždyť jsi do sebe lil panáka za panákem.... hele už jsme tady." Tak je to tady konečně. Trochu se mi třesou ruce. To tou nedočkavostí.