(Ne)bezpečná zóna

V

I přes stoupající teplotu  venku, mi začala naskakovat husí kůže a pod mými prsty jsem začínala drtit omítku našeho domu. Do mých obnažených chodidel se zabodávaly malé klacíky, ležící na vysušené hlíně.

Pozorovala jsem dění uvnitř domu. Všichni se ráno připravovali do školy, do práce a nevěnovali ostatním moc pozornosti.
Jediným zvukem muselo být šplouchnutí, které způsobily  rozšlehaná vajíčka, jež právě ženské ruce vylily z talířku na pánev. Zakručelo mi v břiše a já si najednou uvědomila, že nemám ani co jíst. Ano, teprve v tu chvíli. Stres mi totiž bránil cítit to dříve. Vůně se i přes zdi za chvíli donesla ke mně a žena, která je připravovala, se najednou obrátila k oknu a pomalu se k němu blížila, aby mohla vyvětrat. Skrčila jsem se pod něj a modlila se, aby neměla moc času na rozhlížení. V momentě, kdy jsem slyšela otáčející se kličku, mi ztuhla krev v žilách.
Výdech se konal, když se vrátila zpátky do jídelny a zavolala ostatní ke snídani.

Neměla jsem odvahu je sledovat celou dobu, takže jsem si sedla na zem a pozorovala pozemky za domem.

Za chvíli jsem se ale zvedla, a když jsem zjistila, že jsou všichni velice zaujatí snídaní, vrátila jsem kličku okna do pozice, kdy je okno zavřené a až pak jsem okno přivřela. Doufala jsem, aby si žena myslela, že okno zavřel někdo jiný a nějak se k němu už nepřibližovala. Byla to moje jediná cesta do domu. Když jsem z něho totiž předchozího dne utíkala, měla jsem na sobě jen šaty a s sebou nic. Předpokládala jsem, že už to asi nebudu potřebovat...

O půl hodiny déle se jako poslední z domu vyšourala mladá dívka, a po zaklapnutí dveří  jsem chvíli počkala a pak došlápla chodidlem na výklenek domu tak, abych ho nezničila, vyhoupla jsem se nahoru a hlavou narazila do okenic, které jsem předtím bůhví proč nerozevřela. Můj plán ale vyšel a ony se poslušně rozlétly do dvou stran. Naštěstí jsem pohotově nastavila ruce a po prudké bolesti v nich jsem se zabalila do kotrmelce. Netušila jsem, kde se to ve mně stalo, ale byla jsem opravdu ráda.

Nacházela jsem se v domě, který jsem znala už od malička. Problém ale byl, že tu najednou nebylo nic, co by bylo moje.

Rukou jsem při chůzi jezdila po zdi, po mé tváři stékalo moře slz. Na chvíli jsem si jen musela sednout, abych neomdlela. Moje hlava se točila, jako kdybych si vzala nějakou drogu.

Cíl byl jasný. Můj pokoj.

Plížila jsem se po schodech, protože mě píchalo v plicích při každém nadechnutí a ovládal mě smutek. Moje nohy nedokázaly trefit a skoro každý schod způsobil ztrátu rovnováhy.

Pokoj byl přecpaný všelijakými věcmi, ale pro mě prázdný. Dech zůstával pořád někde tam daleko od mých plic. Všechny ty barvy cizího oblečení poházeného po židli naproti cizímu laptopu.

Byla to bolest, kterou jsem nedokázala snášet. Naproti mě se mi na poličce na zdi vysmívaly jakési poháry. Popošla jsem blíž, ale jen na takovou vzdálenost, jako by mě snad mohly kousnout.

Gymnastika, gymnastika, atletika, gymnastika, bla bla bla...

Už předtím jsem tu holku nesnášela. Ale to, že byla ve všem tak dobrá...

Už jste někdy viděli červeně?
Ze zásuvky jsem vytrhla lampičku, která se mi nabízela hned vedle mé ruky a začala mlátit do výlohy. Jakmile se sklo rozletělo, popadla jsem jednu z trofejí. Už tu nebyl smutek, byl tu vztek, který potřeboval ukojit. A já mu dala perfektní šanci. Kolem mě létaly střípky skla a útočily na mě stejnou silou jako já na výlohy. Trofej se mi lámala v ruce a ještě než proletěla oknem, jsem jí narazila vší silou do zdi.
Popadla jsem další.
Řvala jsem a brečela, mlátila a konečně se cítila opravdu lépe. Alespoň na chvíli.

"Nenávidim svůj život, kterej vlastně ani neexistuje!" s tímto výkřikem, který postupně slábnul, jsem se znovu dostala k zemi. Nepřemýšlela jsem ale co se stane. Bylo mi to jedno.

Po pár minutách jsem se ocitla v přízemí v kuchyni.
Zaujal mě papír, který ležel na stole. Vypadalo to, že ho někdo četl u snídaně.

Pomalu jsem na něj nahlédla a hned první slovo mě praštilo do očí.
Stálo tam přitom jen "EGBF, a.s." a pod tím, "Děkujeme za spolupráci!"

Rozbolela mě hlava. Nevěděla jsem, co to má znamenat, ale hrozně jsem se rozklepala. Cítila jsem to někde hluboko v hrudi. Tu šílenou bolest. Najednou bylo cítit úplně všechno. Taky ty drobné střepy v mých tvářích.

Děkovala bych bohu, že se ani jeden nedostal do očí. Ale vzpomněla jsem si, proč tam jsem. Protože tam žádný bůh nebyl.

Protože už jsem dneska zdravila...:D
Moc děkuju za přečtení, votes a komentáře. Moc mě to hřeje u mého zcvrklého srdíčka :))
Jen bych se chtěla zeptat: Jaký druh oddechovky by se vám líbil? (fakt bych potřebovala začít psát i oddechovku :D).