(Ne)bezpečná zóna

I

Nepamatovala jsem si, kolikátého je, ani jestli jsem ten den byla doma. Hlavou mi běželo jen to samé dokola, jak jen mi to mohli udělat? Jen ty pocity, ty, které v tu chvíli svou intenzitou přesáhly můj pohár na tolik, že by mě i pořádná dávka morfia otupila méně, ovládaly mé tělo. Je to, jako když pracujete ve stresu, tak intenzivní, až začnete být v transu - jako otupení. A k tomu to kolem mě. Všechno už tak nějak splynulo a já hleděla do moře. Dál a dál.
Do mých chodidel se zarývaly ostré výstupky útesu, po kterém jsem postupovala blíže a blíže k omamující vůni vln, které se tříštily na miliony střípků asi čtyřicet metrů pode mnou. Už tu nebyla žádná jiná chuť, kromě slané, žádná, která by ji přebila natolik, abych si to rozmyslela. A navíc...tady už pro mysl nebylo místo.
Už jen pár centimetrů a splníš si sen. Konečně poletíš.
Mé oči se ztrácely v hloubce mlhy, která se ten den nesla tak nízko a já nezabránila slzám.
„Tak...a jsem tady," předříkávala jsem potichu pro sebe, začínala si uvědomovat, co to právě dělám, ale tento "problém" vyřešilo burácení vln pode mnou a stačil už jen úsměv k dalšímu kroku. Najednou se z mého krku prodral mně neznámý zvuk. Byl to šílený hrdelní smích, pak příšerná bolest, která stoupala z kolen nahoru, když jsem na ně prudce dopadla a přinášela nějaké divné, ale svým způsobem zajímavé, uspokojení. Jako bych najednou byla součástí všeho. Nepřestávala jsem se smát. Smála jsem se tolik, že mi vytryskly slzy z očí a já na chvíli schovala svůj obličej do dlaní.
Po pár minutách tohoto šílenství na samotném okraji útesu jsem vyskočila na nohy a rozhodně se podívala do dálky. Moje hlava se točila a moje tělo už taky chtělo samo sebe ponechat větru, když v tom se kolem mého krku ovinula silná paže a zastavil se čas.
„Jste si jistá, že to chcete udělat?," zašeptal.