(Ne)bezpečná zóna

III

Nebyla jsem schopna vůbec ničeho. Dýchání bylo náročnější než kdy jindy a už jsem ani nevěděla, jestli se mi srdce snaží probít skrz hruď, nebo už se dávno zastavilo.
Bylo toho tolik, že už jsem ani nevnímala. Jen jsem se opírala naraženými koleny o chodník a sípala.

To přece nemůže být možné! Tohle byl vždycky náš dům. Proč tam najednou bydlí cizí lidé? Kde je sakra moje matka, můj otec a můj bratr?!

Nejdřív jsem chtěla do domu vlézt oknem, ale moje rozumnější polovina neustále vyřvávala, že jsem celá mokrá, zanechám stopy a očividně v domě někdo je.
„No jasně že je," okřikla jsem ji, „vždyť tam bydlí moje rodina!" Tím jsem si už ale ani sama nebyla jistá.
Potichu jsem se ploužila k nejbližšímu oknu domu a modlila se, aby bylo to, co se stalo předtím, jen špatný sen. Ale odpovědí byl přesný opak. Obličej mi osvítilo příjemně oranžové světlo a moje oči zbystřily, když zaregistrovaly méně příjemnou věc. V obýváku, naproti televizi seděla žena, s kterou jsem před velmi krátkým časem vedla nepříjemný rozhovor, její manžel a jejich děti - dcera a syn. V televizi běžel nějaký rodinný animák, ale nikdo mu nějak zvlášť nevěnoval pozornost. Nejspíš si povídali, jak se dneska měli. Po chvíli ale začala rodinná hádka, dcera rozhazovala rukama a nejvíc řvala na otce. Matka jen kroutila hlavou, později se ale přidala a chlapec nevěděl, kam se dívat. Jeho úšklebek nad sestřiným "neštěstím" mě ale zaujal. Nic není dokonalé. Takhle je to přesně u nás, pousmála jsem se. Tady je ale přece u nás, poznamenal hlas v mé mysli, úsměv odešel stejně rychle jako přišel.
Vevnitř se sice nemohli pohodnout, ale já jsem se na to všechno dívala za oknem, po obličeji mi stékaly mrazivé dešťové kapky a z pomyšlení na sebe se mi obracel žaludek. Tolik jsem si přála tam být místo té holky a poslechnout si všechny nadávky otce. Ale ne jejího. Mého otce.

To na mě bylo moc. Utíkala jsem takovým způsobem, že to moje plíce nepobíraly. I přes všechno vyčerpání a zoufalost, nebo naopak, pro to všechno, jsem právě běžela. Dlouhé bílé šaty nasáklé dešťovou vodou stahovaly dolů k nasáklé hlíně, ale toho jsem si ani nevšimla. O vzlykání nemluvě.

Když mě les přivítal zpátky, začala jsem popadávat dech, trochu myslet a hledat úkryt před deštěm. Samozřejmě, že se mi chtělo to všechno skončit, hrozně moc, ale něco mi najednou říkalo, že není čas. Zmocnila se mě obrovská zvědavost. Nutně jsem potřebovala zjistit, co se to děje. Navíc na mě, i přes to všechno, padla únava a jakmile jsem našla za lesem skály, ve kterých byla spousta výklenků, usnula jsem za zvuků mořské bouře v jednom z nich.

Zdravím!

Vím, že je kapitola velmi krátká, ale ve škole to teď moc nejde a vůbec nic nestíhám. Potřebovala jsem nějak dopsat ty nejvdepkovanější chvilky, abych mohla ve volných dnech pokračovat kapitolou, která příběhu dá konečně nějaký směr.

Přesto všechno doufám, že má tato kapitola aspoň něco do sebe a děkuju vám za přečtení!
Budu ráda za každý komentář, hlasování, recenzi... :)
A za recenze musím poděkovat Elcrysis a ZNellyZ

Song - The Neighbourhood - The Beach