Mé srdce patří učiteli

Setkání

Jednou večer jsem se procházela po městě a nevnímala nic okolo mě. A najednou !!BUM!!. Do někoho jsem narazila, oba jsme spadli na zem a jemu se rozházely věci všude kolem.

,,M-Moc se o-omlouv-vám, pomůžu v-vám." Začala jsem se spěšně omlouvat a pomáhat mu.

,,To se neomlouvej, měl jsem koukat na cestu." Odvětil a usmál se na odlehčení situace.

Tak roztomilý úsměv. Bože musím být rudá, že je oproti mě i rak bílý.

On se zasmál? Určitě si toho všiml. Sakra!

,,N-Nemáte toho nějak moc? Nechcete s tím pomoc?"

,,Ale vždyť mě neznáš, jak víš že ti něco neudělám?"

,,N-No vypadáte, jako počestný muž..." z-zase rudnu b-bože je mi naprosto trapně ,,a stejně nemám co ztratit." Šeptla jsem potichu, ale asi ne dost potichu, jelikož mě pozval k němu na večeři, tak proč ne?

Konečně poslední knížka natáhla jsem se pro ni při čemž on taky a naše ruce se dotkly.

Rychle jsem stáhla ruku k sobě a přistihla jsem se jak rudnu. Každý jsme vzali po půl štosu a vyrazili směr jeho dům. Začalo panovat ticho, chtěla jsem ho prolomit, ale předběhl mě: ,,A jak se vlastně jmenuješ?"

,,J-Jsem Michaela a-a vy?" Odpověděla jsem se stoupající nervozitou. ,,Já jsem Nicolas, můžeme si tykat?"

Jen jsem přikývla na souhlas. Po chvíli cesty jsme dorazili k Nicolasovi domu - spíš zámku! Je obří desetkrát větší než náš byt!

,,Tak jen pojď dál, knihy můžeš položit na skříňku. Dej mi minutku než připravím jídlo."

,,Ok a máš to tu opravdu hezké."

,,Díky."

,,Ty tu bydlíš sám?"

,,Jo, rodina se odstěhovala do Ameriky. A jídlo je na stole pojď." Dodal s úsměvem.

,,Dobrou chuť." Řekli jsme na ráz a pustily se do jídla

,,Je to výborné takhle dobré jídlo jsem už dlouho neměla."

,,Jsem rád, že chutná." Odpověděl a usmál se.

Musím vypadat, jako křeček, co si schovává jídlo.

Nějak jsme se zakecali, zjistila jsem o něm dost věcí nejvíc mě zaujalo, že je učitel a má jít učit na jednu zdejší školu - doufám, že na moji, konečně někdo koho bych znala.

Crrrr Crrrr Crrrr Crrrr -Ne Ne Ne Ne!! Teď NE!!

,,Neměla by jsi to zvednout? Asi je to důležité."

,,Ne to určitě není. Je to jen můj skvělej brácha." nahodila jsem falešný úsměv, který nezabral, to jsem fakt tak příšerný lhář??

,,Umyju nádobí." Nicolas jen přikývl na souhlas.

Konečně domyto.

,,Tak Nicolasi, já už asi půjdu domu, zítra mám školu."

,,Nechceš doprovodit?"

,,Ne díky."

,,Nemám tě zítra po škole vyzvednout budu v práci končit dřív, tak bychom někam zašli."

,,Jasně budu ráda, tak ve dvě?"

,,Budu tam"

Ještě se se mnou rozloučil ve dveřích a já šla domu. Po cestě se podívám na mobil, na kterým byl lísteček s číslem ********* -To bude Nicolasovo číslo- pomyslela jsem si. Za chvílí jsem byla doma, bohužel. Když jsem přišla domu snažila jsem se co nejrychleji dostat do svého pokoje. V tu chvíli mě někdo přirazil ke zdi teda kdo asi můj "skvělý" bratr.

"Ale sestřičko, kde jsi byla? Bál jsem se o tebe." Řekl s úšklebkem na obličeji.

"Byla jsem v knihovně učit se."

"A nelžeš mi náhodou?" K tomu mě chytil pod krkem a já se začala dusit.

"P-Proč bych ti lhala?" On se jen zašklebil, uvolnil stisk a já se skácela k zemi.

Když jsem zas popadla dech došla jsem po čtyřech k sobě, vylezla na postel a usnula, chtěla jsem aby bylo už zítra po škole.