Albatros

Pes

Pára se srážela na stěně sprchy a tvořila tak úžasné obrazce. Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře.

„Za pět minut pro nás přijdou," zavolal Kristián. Blondýnka se kousla do rtu, vzápětí sebou ale cukla, protože ji napuchlá pusa zabolela. Nebyla zvyklá cítit tento pocit po líbání. Líbilo se jí to, ačkoliv Kristián ne. Jedno mu však musela přiznat: líbat uměl úžasně.

Vypnula proudy vody a zabalila se do měkkého ručníku. Chvíli jím přejížděla po těle, malých ňadrech, útlém pase. Na vteřinu se zastavila na podbřišku, který stiskla. Zabolelo ji to. Na tváři se jí usadil malý úšklebek, když si vzpomněla na neskutečně příjemný pocit, vyvolaný Kristiánem. I to mu musela přiznat. Stále si ale nebyla jistá, jestli by byla schopná ho milovat. Jistě... jeho tělo bylo téměř dokonalé, opálené do rudohnědé barvy, zvyklé sportovat. Ostře řezaný obličej, dlouhý rovný nos i husté vlasy se jí taky docela líbily, ale jeho povaha byla s tou její tak nekompatibilní, až se z toho otřásla.

„Dvě minuty," řekl zpoza dveří Kristián. Bree se rychle utřela dosucha a oblékla se do dlouhých tepláků, trička s krátkým rukávem a mikiny, které našli v pokoji. Docela je překvapilo, že všechno bylo z dobrých, kvalitních látek. Očividně se hodlali o své vězně starat hezky, aspoň dokud se jim nebudou vzpírat.

Vlasy si svázala do culíku a takhle vybavená vyšla ven. Kristián seděl na posteli. V rukou nepřítomně žmoulal roztrhanou košilku.

„Nečekal bych, že budeš až takhle..." Chvíli marně hledal vhodné slovo, než ho našel. „Vášnivá. Myslel jsem, že se ti nelíbím."

„Taky ne," řekla vesele Bree. Přehodila nohy přes pelest postele. Jednou rukou mu měkkou látku vytrhla. „Myslela jsem na někoho jiného." Obrátila se k němu zády a nevšimla si tak uraženého výrazu, který se mu usadil na tváři.

„Na koho?" vyzvídal.

„A proč bych ti to měla říkat? Mám snad právo si myslet, co chci."

Kristián trošku ohnul spodní ret. Dlouhé vlasy, svázané do jednoduchého copu, si přehodil dopředu a začal je splétat do copánků. Rychle mrknul na hodiny. Když uviděl čas, strnul.

„Třicet vteřin," hlásil. Bree vytřeštila oči a strčila si košilku do kapsy mikiny, kterou rychle zavřela. Téměř nedýchali, jak se snažili zaslechnout, co se děje za dveřmi.

Uslyšeli kroky.

Bree se vrhla k indiánovi a s panikou jasně vepsanou v obličeji ho popadla za ruku. Třásla se jako list ve větru, vyděšená téměř k smrti. Kristián překryl její bílou dlaň svou vlastní, postavil se, připraven čelit komukoliv, kdo vyjde ze dveří.

Zvuk odemykání. Cvaknutí kliky. Tichý šustot dveří po koberci.

Objevil se Albatros, oděný v bílém obleku. Krví podlitýma očima na ně pohlédl a krutě se pousmál.

„Holčička půjde se mnou. Pro Kristiánka si přijde paní Kočka," zapředl. Blondýnka stiskla indiánovu ruku.

„Nikam s vámi nepůjdu," vypískla. Sama se vyděsila, když uslyšela svůj hlas. Nazlobeně potřásla hlavou a lehce vycenila zuby, jak se snažila působit silněji.

„Prosím?" optal se nevěřícně Albatros. Bree se zatřásla. Kdo ví, odkud nabytá odvaha z ní mizela, jako rosa po ránu. Přesto se vzchopila, pohlédla muži přímo do očí a vyslovila ta dvě osudná slova:

„Slyšel jste."

Mužova bledá tvář zbledla ještě víc; nabrala téměř průhlednou barvu, zvýraznila tak světlé, skoro až růžové oči. Postoupil kupředu.

„Půjdeš se mnou, nebo tě mám odtáhnout za vlasy?" usmál se. Mezi rty mu vykoukl temně rudý jazyk, aby je navlhčil. Dívka se napřímila, vědoma si výškového rozdílu mezi nimi, a usmála se, širokým úsměvem plným opovržení.

„Jen si to zkus," zasyčela.

Albatros nevěřícně vykulil oči a podíval se na Kristiána. Ten už se barvou přibližoval víc jemu, než svým předkům. Naprosto zděšen zíral na Bree, jež si zcela očividně nebyla vědoma jejich problematické situace. Přemýšlel, jestli ji náhodou někdy neuhodil do hlavy. Nemohli jí v koupelně nechat nějaké halucinogenní drogy?

„Nech toho," vydechl. Albín si prokřupal klouby na rukou. Zase se usmíval, snad ještě hůř, než předtím.

„Slečna si o to přímo žádá. Je možné, že se jí bolest líbí?" zazpíval. Zpoza pasu vytáhl pistoli. Připravil si ji do ruky a přešel do místnosti. Do dveří se postavil Pes, stále s tím tupým pohledem, na sobě triko s krátkým rukávem, které ještě zdůrazňovalo jeho svaly, pomalu přecházející v tuk. Na opasku se mu houpala pochva s nožem.

Albatros se zastavil na vzdálenost paže před Bree. Kristián se pokusil ji zaštítit vlastním tělem, ale Bree ho odstrčila. Cítila se připravená na téměř cokoliv. Nechtěla se nechat podvolit, ne potom, co ji Kristián musel dvakrát zastavovat. V žilách jí putovalo neskutečné množství adrenalinu.

Ruka s pistolí se neuvěřitelnou rychlostí mihla. Chladný kov ji zasáhl přímo do brady, takže si prokousla jazyk. Ústa se jí téměř okamžitě naplnila krví.

„Tohle mi vážně chybělo," ocenil albín. Levou pěstí se po ní znova ohnal.

V půlce pohybu ho zastavilo napřažené předloktí indiána. Albatros ustoupl, třepajíce pohmožděnou rukou.

„Tohle jsi posral, kamaráde," ucedil a namířil na něj pistolí. Kristián tiše zaklel a ustoupil.

„Pse, vezmi naši krásnou holčičku za Tygrem. Prostě mu ji hoď do pokoje. Jo, a táhni ji za vlasy,"přikázal Albatros. Bree vrhla pohled plný strachu po Kristiánovi. Ten jí ho obětoval.

Pes během několika vteřin překonal vzdálenost mezi nimi, popadl Bree za vlasy, a podrazil jí nohy. Odměnou za toto úžasné číslo mu byl dívčin bolestný jekot.

„Nespěchej. Holčička se musí poučit."

Kristián se k ní pokusil rozeběhnout. Pistole se mu objevila u čela.

„Jen to zkus," zašeptal Albatros. „Prosím. Ať tě můžu střelit."