Albatros

Mustang

Mladý muž napjatě přecházel po malé místnosti, kam ho zavřeli. Dlouhé vlasy netrpělivě žmoulal v rukou, a co chvíli vztekle praštil do stěny. Klouby na rukou už měl celé zkrvavené. Nové oblečení, ještě před několika hodinami čisté a vyžehlené, bylo propocené a zmačkané. Jeho výraz naprosto dokonale hovořil o míře zoufalství, které prožíval.

„Kéž by jen nebyla tak tupá," zavrčel. Zoufalý bezmocí se rozmáchl a jeho pěst přistála na tvrdém kameni. Zaklel, když mu v ruce zapraskalo. „Nebýt té drzosti, nejspíš by se jí nic nestalo."

Posadil se na zem. Byla horká, jako téměř všechno na tomhle příšerném ostrově, který mu s takovým nadšením ukazovala Kočka. Její spokojený výraz se mu vybavil pokaždé, když zavřel oči. Ta žena, monstrum, dokázala téměř nemožné; zkrotit indiána. Nahrbil se. Nenáviděl ji. Nenáviděl Albatrose. A nenáviděl především sebe, protože Bree dovolil, aby tak hloupě a bezvýznamně vzdorovala.

Jenže... ve skutečnosti se hlavně styděl. Celý život ho jeho otec připravoval na možnost, že ho unesou. Matka si byla jistá, že se nikdy nepodvolí. Teď, když ho doopravdy unesli, se choval jako vyděšené dítě, ne jako potomek indiána a chytrého bělocha. Bree, malá holka, bez jakéhokoliv tréninku nebo jen ponětí o tom, co dělat, byla statečná. Bojovala. Netušil proč. Vzdorovala jim, přestože na vlastní kůži poznala jejich krutost. To on, pyšnící se nezlomnými předky, na důkaz své odlišnosti nosící dlouhé vlasy se nechal zotročit, jako mustangové padl pod jejich silou. Málem se sám ze sebe pozvracel.

Vybavil se mu její veselý výraz, tlukot jejího srdce, jemnost jejích vlasů a vůně její kůže. Ten pocit, když se dívčiny jemné prsty zabořily do jeho vlasů a zatahaly. Vztek v něm vzkypěl jako nikdy před tím. Neznal ji, nevěděl, kde žije, co ráda dělá, jaké je její oblíbené jídlo. S kým se baví? Má ráda pizzu? Vidí pavouka a omdlévá? Nevěděl. Ale ona teď byla pod jeho ochranou, neměla nikoho jiného, kdo by se o ni postaral, když byla v nejhorším. A on ji nechal na holičkách.

„Kristiáne, vedu ti návštěvu!" zakřičel známý hlas, plný jedovatého medu. Indián se postavil. Jeho tělo se třáslo nevybitou energií. Toužil roztrhat Albatrose na kusy, předhodit ho vlkům a spálit jeho kosti. Jenže byl na ostrově, tropickém ostrově, daleko od domova. Na vteřinku si vzpomněl na dědečka. Ten by mu tyhle myšlenky neschválil. Chtěl by, aby bojoval hrdě, jako Bree.

Dveře se rozletěly. Stáli proti sobě, muž s rudohnědou kůží, temným pohledem a albín, jehož narudlé oči slabě zářily. Rozdíl mezi nimi byl propastný; jeden planoucí vzteky, druhý ledově klidný, přesto byli oba připraveni zaútočit na toho druhého. Pohled z očí do očí jim řekl víc, než cokoliv jiného. Souboj o vůdcovství smečky, předem prohraný pro toho, kdo by měl vyhrát.

„Kde je?" Indián drtil každé slovo mezi zuby. Když mu muž neodpověděl, postoupil o krok dopředu a narovnal se. Hruď se mu prudce zvedala. „Řekni mi, kde je."

Albín zvedl jedno obočí a pousmál se. „Klídek, kovboji." Kristián se při tom oslovení ještě víc naježil. „Za chvilku ji budeš mít u sebe."

Albatros ustoupil ze dveří. Vztyčil se za ním pes, mastné vlasy jako připláclé k tupému čelu. Hloupýma prasečíma očkama odporně pomrkával, když postrčil drobnou postavu, oděnou pouze do tenoučké roztrhané nemocniční košile, aby vešla do místnosti.

Bree šla poslušně, jako ovce. Na prahu se zastavila. Zvedla hlavu. Upřeně se zadívala do očí Albatrosovi, jehož rty zmrzly uprostřed úsměvu. Plavé vlasy rámovaly její obličej a světlé duhovky potemněly. Naklonila hlavu na stranu. Její ústa se roztáhla. Zpoza zubů něžné dívky vyšel pološílený smích, při kterém naskočila husí kůže dokonce i Kristiánovi. Pes se rychle ohlédl na Albatrose, jenž potřásl hlavou a strčil dívku dovnitř.

„Bree?" vyhrkl Kristián. Blondýnka padla na kolena. Její ramena se začala třást a po bílých tvářích se jí koulely slzy. „Bree, co se stalo?"

Natáhl k ní ruku, ale s píchnutím u srdce ji stáhl zpět, když sebou cukla. Rukama přejížděla po košili, trhala ji na kousíčky. Odhalovala tak svoje roztřesené tělo, dříve tak nádherné, teď roztřesené. Každý centimetr kůže, který Kristián viděl, prohluboval jeho zděšení. Stačilo jim několik hodin, možná jen dvě nebo tři, na to, aby měla po bílých žebrech dlouhou, temně fialovou modřinu? A co teprve její ruce, nehty okousané tak důkladně, že jí zpod nich prýštila krev. Z hlavy jí na záda stékal rudý pramínek a na štíhlých kotnících byly stopy po řetězu. Kristián si nic nepřál víc, než ji zbavit bolesti. Nebo ji aspoň utěšit. Jenže ona se bála, tak příšerně se bála.

„Přeju si, aby umřeli," vzlykla dívka. „Chci je mrtvé. Oni jsou zrůdy, příšery zpod postele... prosím, ať je někdo zabije."

„Bree..." Kristián se vzchopil a sundal si triko, které jí podal. Zahalila se do něj, jako by to bylo nejvzácnější hedvábí, držela ho, jako tonoucí se stébla. Už se pomalu přestávala třást. Vlasy jí visely kolem tváře, vypadala tak křehká, porcelánová panenka. Její mysl pomalu usínala, ve snaze zapomenout na hrůzy, co prožila.

Indián se posadil vedle ní. Nemohl se jí dotýkat; dobrá. Bude jen tichou stráží, chránit ji před démony její mysli, i těmi skutečnými, co je drželi na tomto ostrově. Měli naději na odchod. Museli jen doufat, že pan Christakis, jinak znám jako otec Kristiána, bude ochotný dost rychle zaplatit za jeho návrat.

Ucítil, jak se k němu přitulilo útlé tělo. Položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Objal ji kolem ramen a jen doufal, že se dostanou co nejrychleji domů.