Albatros

Útěk

O týden později

„Musíme se dostat pryč," řekla rozhodně Bree. Modřina na žebrech už téměř vybledla. Cítila, že nedokáže žít v malém sklepě už ani den. Radši zemřít, než tohle. Z jídla, suchého chleba, občas doplněného sýrem nebo kouskem masa, a čisté vody, jí bylo na zvracení. Kristián zkroutil rty do posměšného úšklebku. Den předtím poslouchal za dveřmi. Bree za to byla potrestaná, důkazem toho byla úzká tržná rána na tváři. Touhu bojovat ztratil. Nehodlal riskovat, že Bree bude zase trpět.

„Otec za mě brzo zaplatí. Potom vypadneme," zamumlal a opřel se o zeď. Přejel mu mráz po zádech, když zahlédl několik švábů, choulících se v rohu. Nenáviděl je.

„To může trvat pěkně dlouho. Kristiáne, prosím. Nemůžu tu žít. Zešílím." Její velké modré oči dosvědčovaly, že mluví pravdu. Opravdu byla na pokraji šílenství. Věděl to jak indián, tak její zkrvavené ruce, kterými se snažila ve spánku rozdrápat kámen. „Prosím. Nedokážu to."

„Jenže my nedokážeme přeprat ani Psa, Bree," namítl Kristián. Srdce ho bolelo, pohled na její zubožený výraz mu ho rval. Mastné vlasy jí visely v pramenech kolem tváře. Napuchlé klouby na rukou vypadaly nemocně. Nedokázal pochopit, jak mohla za tak krátkou dobu tolik zchřadnout, ale stalo se. „Kdybychom zkusili zaútočit na Albatrose, prohrajeme. A kdo ví, co by udělali tobě..."

„Radši ať mě zabijou, nebo to udělá tohle místo. Zabíjí mě to. Nikdy jsem se necítila stará. Je mi dvacet a umírám. Kristiáne, až nám donesou jídlo, pokusím se utéct, s tebou, nebo bez tebe."

„Jestli to uděláš, možná je budeš muset prosit, aby tě zabili. Nechci příště vidět tvoji mrtvolu."

„Neuvidíš. Dostaneme se ven."

Kristián zaťal zuby. Pohlédl do obličeje dívky. Tvrdého obličeje. Takový obličej on nikdy nebude mít.

„Dobrá."

Bree kývla. Zvedla se, přešla malou místnost a lehla si vedle Kristiána. Objala ho kolem pasu. Indián překvapeně sykl, když ucítil, jak ledové ruce má.

„Ty úplně mrzneš," řekl tiše. Blondýnka se prostopášně ušklíbla.

„Zato ty jsi horký," šeptla. Kristiánovi se nahrnula do tváří krev. „Pamatuješ, jak jsme spolu spali?"

„Těžko se na to dá zapomenout."

„Lhala jsem."

„Cože?"

„Myslela jsem na tebe. Přesněji řečeno... líbil se mi pocit, že jsi můj a já tvoje. Přestože nejsi a nejsem. Věřila jsem, že ty kecy o prvním sexu, splynutí duší, bla bla bla, jsou jen výplody nějakých přitroublých romantiček, ale asi mají něco do sebe."

„Bree, vůbec mě neznáš," zasmál se Kristián. Jeho teplý dech ji zašimral na uchu. „Kvůli mně tě unesli."

„Kdybychom se potkali někde jinde, pravděpodobně bych si tě všimla, ale nechtěla bych tě." Dívčino fantazírování nemohla nějaká mužská logika zastavit. „Zaujmeš, to jo. Jenže holky chtějí víceméně to samé, i když ti to nikdy neřeknou. Každá chce buď rozkošného blonďáčka, nebo badboye s uhlově černými vlasy. A teď jsi tu ty, indián. Uhlově černý vlasy máš. Badboy nejsi. Rozkošný taky jsi, jenže zas nejsi blonďáček. Nesedíš do žádných klasických ideálů krásy, neznám tě... vlastně jsme jen dva unešení lidé, kteří byli donuceni spolu spát, a já se přesto nějakým způsobem dokázala zamilovat. Život je divnej."

„To neříkej."

„Proč ne?"

„Kdybych nebyl zbabělec, vůbec tu nejsi. Pro tebe není štěstí, že tě unesli, ale smůla všech smůl. Dostanu tě ven, Bree, protože tvoje přítomnost zde je především moje chyba. Potom půjdeš domů. Zaplatím ti jakoukoliv školu. Ale už tě nikdy neuvidím. Jsi důkaz mé největší hanby."

„A ty jsi upřímný." Když Bree říkala ta slova, snažila se bojovat proti pláči. „To je dobře. Moc dobře. A teď..."

Ozval se zvuk otevíraných dveří.

Dívka se vymrštila do stoje a přeběhla ke dveřím. Kristián si přitiskl prst na rty, než ji přetáhl pryč a sám se postavil na její místo. Svaly na rukou se mu napínaly. Cítil se tak silný, jako nikdy. Přikrčil se, na vteřinku zavřel oči. Poslouchal.

Cvak.

Jeho ruka vystřelila kupředu. Hlasité prasknutí, doprovázené zasténáním, ho ujistilo, že se trefil. Vší silou popadl dveře a rozevřel je dokořán.

Do místnosti se vpotácel Pes. Z nosu mu crčela krev. Bree se podívala na Kristiána. Ušklíbla se. I její ruka se pohnula, nabrala setrvačnost a přistála na hlavě odporného muže.

„Dobrý," ocenil indián. Přidržel jí dveře, počkal, než odejde, a sám za sebou zavřel. V zámku byl stále klíč. Zaposlouchali se do sladkého zvuku zamykání.

„Teď rychle..." začala Bree. Přerušilo ji jakési zašumění.

„Ven?" ozvalo se ze zdi. Oba unešení se tam rychle ohlédli.

Kamera, mikrofon a vedle toho reproduktor.

„Pryč," dořekl za ni Kristián, popadl ji za ruku a jako vítr vyběhl z chodby.

?C"