Ohnivé slzy

Kapitola III.

Omlouvám se za neaktivitu, ale vůbec nebyl čas... 

_______________________________________________________________________________

Co to má znamenat? Vždyť je na světě tolik kouzelníků, kteří by se rádi dali na učení obrany proti černé magii! Hermiona pochodovala vztekle po pokoji hned po tom, co rozmrzlo její prochladlé tělo.

Bylo kolem čtvrté hodiny a Hermiona pořád nevěděla, co má dělat. Zajít za Snapem. Znovu? Po tom, co ji dneska málem ubodal pohledem? Její myšlenky se bouřily. Co mu mám asi tak říct? Pane profesore,kolego? Přišla jsem si pro instrukce, abych vám mohla sebrat váš vysněný předmět. Ne, tohle nebude tak snadný, jak si Brumbál představuje. Teprve až teď začala litovat příjezdu.

Rozhodla se tedy, že zajde za Snapem. V polovině cesty do ní málem narazili dva kluci ze Zmijozelu, trochu ji to popudilo, ale hned tu popudlivost vystřídala nervozita. Cesta do sklepení se zdála najednou kratší než obvykle. Před dveřmi Snapeova kabinetu se zastavila a zírala na před sebe na mohutné dřevěné dveře. Nakonec se stejně odvážila zaklepat. Dveře se otevřely a za nimi stál o hlavu vyšší muž s černými mastnými vlasy a pohrdavým výrazem.

„P-pane profesore," zakoktala se Hermiona. Snape jenom povytáhl obočí.„Dozvěděla jsem se, že po vás přebírám předmět." Její nervozita musela být cítit přes celé Bradavice. Podívala se na Snapea, stojícího před ní. V jeho výrazu nedokázala nic vyčíst.

„A ode mě očekáváte -opět- co, slečno Grangerová?" přerušil ticho a založil si ruce na prsa.

„Doufala jsem, že mi na začátek řeknete, kde jste skončil u jakého tématu a..."sklopila zrak a zhluboka se nadechla. Tohle bude těžký. „Omlouvám se." S těmito slovy se na něj podívala. Tentokrát měl nechápavý výraz. Hermioně hned došlo proč.

„Omlouvám se, že jsem vám přebrala předmět, o který jste tak dlouho usiloval."

„S tím jsem dávno počítal, slečno Grangerová, takže mi tu nemusíte fňukat, jako byste právě nastoupila!" pronesl ostře Snape. Hermiona jen zamrkala, snažíc se vybruslit z této situace. „A teď pokud nemáte na vašem nebelvírském srdíčku žádné, předem nacvičené, srdceryvné omluvy, rád bych se vrátil ke své práci."Otočil se a zavřel dveře Hermioně před nosem. V hlavě si fackovala zato, že udělala takovou hloupost a šla za ním. Mělo mě to napadnout, pomyslela si, když se vracela k sobě.

Cestou potkávala studenty, kteří se hrnuli na své koleje. Vzadu dokonce uviděla i Harryho s Ronem. Došlo jí, že o tom vlastně neví. Prosím, už žádné další rozhovory! Chtělo se jí brečet, když viděla,jak k ní kluci míří.

„Kde jsi byla?Neviděli jsme tě ani na obědě!" ptal se Ron.

„Taky vás zdravím," obořila se na ně Hermiona. Kluci jen zvědavě zvedli obočí. „Asi bych vám měla něco říct." začala nejistě Hermiona a táhla je někam pryč od hlučných studentů. Procházeli v tichosti chodbami, dokud se Hermiona nerozhodla, že to bude stačit, aby je někdo nevyrušil.

„Mám začít učit Obranu proti černé magii." řekla bez obalu, trochu smutně Hermiona a podívala se na zděšené obličeje kamarádů.

„Vždyť to učí Snape!" vykřikl Harry.

„Jo, ale dneska za mnou přišel Brumbál a řekl mi, že teď budu učit já a on bude učit lektvary." vysvětlovala Hermiona. Sama tomu nechtěla věřit,takže nemohla čekat, že tomu uvěří zrovna ti dva. Vždyť ani nevěděla na jak dlouho bude muset učit.