Taegi - Kluk ze sirotčince

2

Další den po škole jsem za mamkou nešel, musel jsem přemýšlet. To přeci nemůže být pravda... Jak jsem se mohl zamilovat do 14 letýho kluka? Vždyť je mi sakra 19! To snad není možný, nejde to. Vždyť je to skoro pedofílie! Promnul jsem si palcem a ukazováčkem kořen nosu. Byl jsem zoufalý. 'Měl bys na něj zapomenout' , radil mi mozek, ale přes řev srdce jsem ho skoro ani neslyšel. Chtěl jsem poslechnou srdce a vběhnou k Yoongimu do náručí, obejmout ho a už ho nikdy nepustit, ale přece jen ta myšlenka, že jemu je jen 14 let mě to nenechala udělat. Vždyť jsme od sebe velkých 5 let, a to už je co říct. Kdyby mu alespoň bylo patnáct. (Přesně vím na co myslíte, perverzáci :D ) Považoval už by se alespoň za teenagera a lidi by to možná vstřebali. Šel jsem do koupelny a dal jsem si ledovou sprchu. Poté jsem na sebe natáhl boxerky a volnější triko a šel jsem si lehnou do postele. Takhle se to odehrávalo už snad celý měsíc. Mamka se o mě začínala pomalu bát. Nikdy se nestalo, že bych si neudělal alespoň 1 za týden čas na děti.

Byl zrovna obyčejný den a já se jako vždy vlekl do školy. Nepatřil jsem ani k těm šprtům, ale ani k populárním. Byl jsem hezkej průměr. Došel jsem do třídy a šel ke svému místu. K mému neštěstí můj kamarád z lavice dneska nezaspal a tak, když mě zahlédl začal na celou Zemi řvát 'Ahooooj Taehyunguu!!!' . Někdy mě vážně sere. Jen jsem protočil očima a sedl si k němu.
"Co tě zase žereeeee?" Kňučel mi do ucha. V tuhle chvíli mi to přišlo tak otravný, že jsem na něj prostě zařval, že nic. Poté už celou školu mlčel. Normálně by mi to bylo líto, ale teď jsem měl jiný starosti. Po škole jsem se jako vždy vydal domů. Odhodil jsem batoh do kouta a mrskl sebou obličejem do postele. Chvíli jsem jen tak v klidu ležel a snažil se se udusit, ale když mě můj vyzvánějící telefon vyrušil, přesunul jsem udušení sám sebe na později a pomalu se zvedl z postele. Došel jsem k tašce ze které jsem zvonící telefon vyndal. 'Máma' bylo ukázané na display. Přejel jsem prstem po zeleném tlačítku a přiložil mobil k uchu.
"Hmmm?" Zamručel jsem a znovu sebou hodil do postele.
"Ahojky Taehyungie, mohl by jsi mi prosím přinést do práce jednu složku, kterou jsem si zapomněla doma v pracovně?" Poprosila mě.
"To ti jí nemůže donést táta?" Zeptal jsem se otráveně a snažil se vymyslet výmluvu, proč bych nemohl jít, ale nic mě nenapadlo.
"Ne! Ihned se zvedni z té postele a nakluš sem." Řekla podrážděně a zavěsila.
Došel jsem tedy pro tu složku a vyjel na kole za mamkou do práce. Když jsem viděl mě tak moc známý sirotčinec začali mi slzet oči. Rychle jsem je rozmrkal. Než jsem vstoupil tak jsem se silně nadechl a s výdechem jsem zmizel v útrobách velké budovy. "Mami?" Hlesl jsem tiše v chodbě. Ozývala se jenom moje ozvěna. Vydal jsem se tedy do její kanceláře. Lehce jsem zaťukal na dveře a s vyzváním ke vstupu jsem otevřel dveře. Mamka seděla za svým velkým dřevěným stolem a sledovala někoho před sebou. Zaměřil jsem tam pohled. Byl to Yoongi. Byl pořád stejně dokonalý jako před měsícem. Jen silné fialové kruhy pod očima a o hodně světlejší odstín pleti to kazil.
"Tady je ta složka." Řekl jsem sebejistě a přistoupil ke stolu. Ještě abych se sebejistý cítil a bylo by všechno lehčí. Lehce jsem pohled stočil znovu na Yoongiho. Měl na sobě to stejné tričko jako před měsícem, když jsem ho naposledy viděl, ale něco bylo špatně. Tričko u před měsícem bylo lehce velké, vypadalo na něm roztomile. Teď to spíše vypadalo jako šaty.
"Tae?" Zašeptal slabě a přesunul na mě svůj pohled. Asi ho bolelo chudáčka v krku.
"Ahoj Yoongi." Lehce jsem se usmál.
"Děkuji Tae, Ehm, mohl by jsi se prosím na chvíli posadit k nám?" Její pohled byl zoufalý. Zmateně jsem se na ní podíval, ale i tak jsem si sedl. Mamka mi přistrčila tu složku, kterou jsem ji přines. Nechápavě jsem se na ni podíval a poté vzal složku do ruky. Nesla název 'Min Yoongi'. Nechápavě jsem se zatvářil a složku otevřel. Fotku jsem položil na stůl ještě s dalšími nepotřebnými papíry. Jeden mě ale zaujal. Byl napsán červenou fixkou. Lehce jsem ho přejel očima. Zastavilo se mi srdce. Jedna jediná věta se mi zabodla jako kůl do srdce. Úbytek váhy z 58 kg na 42 kg. Vystrašeně jsem se podíval na mamku. poté jsem pohled přesměroval na Yoongiho, který si mě celou dobu prohlížel. Normálně by mi to přišlo strašně krásný, ale teď zrovna ne. Znovu jsem stočil pohled k mamce.
"Tae? Potřebuji tvoji pomoc." Zašeptala a zoufale se na mě dívala. Poté se zvedla a nechala nás v místnosti samotné.
"Yoongi?" Zašeptal jsem do ticha lehkou otázku.
"Hmmm?" Lehce zamručel a pohled dál směřoval do svého klína.
"Proč nejíš?" Zeptal jsem se. Mě samotného to strašně moc bolelo.
"Proč jsi mě opustil?" Zašeptal na oplátku on. Překvapil mě.
"Prosím?" Zeptal jsem se překvapeně.
"Proč si mě sakra v tom nejhorším opustil!?" Tentokrát zařval. Svůj pohled zabodl do mě. Jeho oči byli naštvané, ale slzičky se nedali přehlédnout. Poté vstal a chtěl odejít, ale takhle to přeci nemohlo skončit, nebo? Chytil jsem ho za zápěstí a též se postavil.
"Pusť." Snažil se mi ruku vykroutit, ale neměl pomalu žádnou sílu.
"Ne..." Přitáhl jsem si ho do obětí."
"Nech mě napokoji! Nedotýkej se mě, prosím." Zakňučel Yoongi a přitulil se ke mně.
"Neopuštěj mě." Nakonec zašeptal a nechal slzám volný průběh. Vzal jsem ho pod zadečkem a vyzdvihl jsem si ho. On automaticky obmotal své nožky okolo mého pasu a ruce spojil za mým krkem. Byl vážně příliš lehký. Vyšel jsem z pracovny a vydal se ke schodům. Opatrně jsem došel do jeho pokoje a položil ho na postel pod sebe. Palcem jsem setřel zbytky jeho slziček a poté se k němu naklonil. Jemně jsem ho políbil na ty jeho krásné smyslné rtíky. Když jsem se odtáhl byl Yoongi celý červený.
"Promiň, ale já se ještě nikdy v životě nelíbal." sklopil pohled. Nehorázně mě potěšilo, že jsem si jeho první polibek mohl ukrást já, že ho věnoval mě. Pousmál jsem se nad jeho roztomilostí a lehl jsem si. Yoongi se zavrtal do mé hrudi a ruce spojil za mými zády. Já jeho líbl do vlásků a též ho objal. Ležel jsem na boku a svou ruku jsem měl pod Yoongiho hlavičkou. Druhou rukou jsem mu vytvářel kroužky na boku. Takhle jsme se tam objímali a utěšovali až do večera, kdy pro mě přišla mamka. Yoongi už spinkal a tak jsem opatrně vyklouzl z postele a vydal se před pokoj za mamkou.
"Tae? Já jsem strašně ráda, že jsi si po tak dlouhé době někoho našel, ale pochop mě. Bojím se jak tohle všechno dopadne. Přeci jen už to, že jemu je jenom 14 a tobě 19 je dost velká překážka. Taky to že je to ještě jenom dítě, cloumá s ním puberta a sám neví co chce." Pohladil jsem mamku po paži.
"Neboj se. Chci pro něj jen to nejlepší. Aby nikdy nebyl smutný a žil si život jako ve snu." Trochu jsem se zasnil.
"Ehm..?" Vyrušilo nás lehké zakašlání. Otočil jsem se tím směrem. Stál tam celý červený Yoongi žmoulajíc si svoje dlouhé tričko.
"Ty už musíš Tae?" Zeptal se smutně.
"Bohužel." Přistoupil jsem k němu a políbil jsem ho do jeho jemných vlásků.
"Neboj, zítra za tebou zase přijdu." Jen se ke mě přitiskl a hlavou nepatrně pokýval na souhlas. Ještě jednou jsem ho políbil na čelo a potom jsem se vydal s mamkou domů. Hned jsem se s dobrým pocitem rozešel do pokoje a zasněně a hlavně unaveně sebou plácl na postel. Neuběhly ani 2 minuty a já už spal.