Taegi - Kluk ze sirotčince

3

"Ty kreténe!" Vykřikl jsem rozhořčeně a s hrubými poznámkami na jeho osobu jsem se vydal hledat moje štěstíčko. Měl jsem slzy nejen v očích, ale také všude po chladu zrudlých tvářích. Tušil jsem, že po tomhle se mnou už nikdy nepromluví, ale i tak ho musím najít a říct mu alespoň ty dvě slovíčka, která v sobě poslední měsíc dusím. Proběhl jsem celou pouť asi 5x ale nenašel jsem ho a tak jsem se šel podívat do sirotčince.
"Mami? Neviděla jsi Yoongiho?" Vběhl jsem mamce do kanceláře jako neřízená střela.
"Ne, on není s tebou? Ty pláčeš? Co se stalo?" Vystrašeně mě sledovala.
"Všechno ti potom vysvětlí, ale teď ho musím najít." Řekl jsem spěšně a vyběhl zpět k pouti. Prošel jsem ji když tak ještě celou 3x. Poté obytné domky poblíž a taky celý park. Už jsem byl zoufalý, když jsem si vzpomněl na malé dětské hřiště schované za zdí parku. Chodil jsem tam když jsem byl malý. Rozběhl jsem se a stíral slzy přes které jsem skoro ani neviděl. Už z dálky jsem slyšel vrzání houpající se houpačky. Hřiště bylo velmi staré a nikdo o něj nepečoval. Znělo to tak děsivě, ale to mě ještě víc pohnalo k tomu abych zrychlil. Na houpačce se doopravdy někdo houpal. Měl černou kapuci a byl zachumlaný ve své mikině. Byl únor takže věřím, že mu byla zima. Plyšová panda opřená o sloup houpačky mě přesvědčila o tom, že to Yoongi je. Pomalu jsem se k němu vydal. Věděl, že tam jsem, ale dělal jako kdybych neexistoval. Dal bych teď cokoliv za to, aby na mě řval, aby mi nadával, ale prosím, ať mě neignoruje.
"Yoongi?" Lehce jsem se dotkl jeho ramene. Cukl s ním. Znovu se mi slzy začali valit po tvářích.
"Věděl jsem, že pro tebe nejsem dost dobrý, nemám ti co nabídnout i když bych ti nejradši dal všechno na co pomyslíš, ale já doufal jsem..." Otřel si slzy do rukávu a poté sám sebe objal.
"Ale Yoongi, štěstíčko moje, můj pokládku, takhle to přeci není." Utřel jsem si pár slz, i když to moc nepomohlo.
"On pro mě nic neznamená, je to jen kamarád. Já ho nepolíbil a nikdy bych to neudělal, protože všechno o chci si jenom ty." Rozbrečel jsem se naplno a padl na kolena. Tak nehorázně to bolelo. Chtěl jsem ho políbit a odejít s ním od všech problémů, chtěl jsem být jen já a on. Nikdo víc. Nikdo míň. Ale on nechtěl, a to mě ničilo. Jako kdyby poslední kousky mé naděje vzali. Jako kdyby můj život byl jako před tím, než jsem ho poznal. Beze smyslu. Bez jakéhokoli důvodu na žití.
"Prosím Tae, tohle mi nedělej. Oba víme, že jsem pro tebe jen přítěž. Jen těžká koule připevněná na tvém kotníku. Držím tě při zemi, i když vím, že chceš vzlétnout. Nikdy ti nebudu stačit." Nemohl jsem vydržet tyhle lži. Mé srdce při každé hlásce praskalo víc a víc, teda jestli již zničené nebylo. Natáhl jsem k němu ruce a stáhl si ho do náruče.
"To spíš já nikdy nebudu dost dobrý pro tebe." Zašeptal jsem mu. Seděli jsme tam, objímali se a brečeli. Yoongi se začal nehorázně klepat.
"Yoongi? tobě je zima?" Zeptal jsem se ihned. Jen lehce pokýval hlavou. Bez poznámek jsem si sundal bundu a zabalil ho do ní. Oproti němu jsem byl hrozně vysoký takže ji měl až po kolena. Vzal jsem si ho do náruče a vydal jsem se s ním do sirotčince. Všude byla tma a ticho. Potichu jsem se dostal k němu do pokoje. Položil jsem ho do postele a deku mu dal až k nosíku. Chudáček malý. Nemohl jsem se vynadívat do jeho sklených, lehce opuchlých očí a od do těch mých.

"Já vím Tae, že jsi s ním, ale teď je mi to upřímně jedno a tak tě prosím zůstaň tu se mnou, prosím. Jednou jedinkrát." Stekla mu slzička. Nechtěl jsem se s ním hádat a tak jsem si jednoduše lehl k němu do postele. Přitáhl jsem si ho jak nejvíce to šlo, jako kdyby se mohl každou chvíli ztratit. Poté jsem ho jemně políbil na spánek a nakonec jsme se spolu vydali do říše snů. Ráno jsem se vykašlal na školu a s dokonalým výhledem na Yoongiho spící tvářičku jsem se vydal zpět do říše snů. Po druhé jsem se vzbudil až okolo 12hodiny. Rozkoukal jsem se okolo. Moje zlatíčko ještě spinkalo.Je tak nádherný. Jemně jsem ho začal hladit po tváři. Lehce se mu začali třepat řasy a nakonec mi ukázal ty jeho dokonalé oči.
"Dobré ráno Lá - Yoongi." Ihned jsem se opravil. Trochu zklamaně se na mě po tomhle podíval.
"Dobré." Zašeptal mi do hrudi, na kterou se přitiskl.
"Nemáš náhodou školu?" Zeptal se po chvíli Yoongi a lehce se ode mně odtáhl
"Chtěl jsem tu být až se probudíš." Řekl jsem pravdivě. Poté jsem se na něj usmál a pohladil jsem ho po jeho rudé tvářičce.
"Děkuju." Zašeptal a lehce pohled sklopil. Dělal to vždy když se styděl. Bylo to tak kouzelný.
"Za co?" Zeptal jsem se nechápavě. Za co by mi mohl děkovat? Vždyť mu jenom ubližuji...
"Za to, že jsi zůstal." Podíval se na mě přes řasy. Jestli jsem si před chvilkou myslel, že už víc roztomilý být nemůže, mýlil jsem se.
"Nejraději bych s tebou zůstal už napořád." Yoongimu se zalesklo v očích. Nedokážu pochopit dvě věci. Za prvé, jak jsem se za pár pitomých dní mohl zamilovat do tohohle malého 14 letého skřítka, ale ještě více nechápu jeho. Jak může existovat někdo kdo je tak roztomilý, stydlivý, přátelský, citlivý, při tom v téhle době nezkažený a může milovat mě? Nechápu to.
V posteli jsme se mazlili asi až do 1 odpoledne. Poté jsme se vydali na oběd. Dneska byli k obědu ku-řízky s bramborovou kaší. Yoongi snědl dně lžičky bramborové kaše a poté od sebe tác odsunul. Bolelo mě to.
"Yoongi, sněz to prosím, kvůli mě." Položil jsem svou dlaň na jeho. Probodával jsem ho svým skleněným pohledem. Yoongi uhl pohledem a pomalu vzal do ruky vidličku a poté i nůž. Vložil si do úst první kousek masa. Lehce se zašklebil, ale neodradilo ho to. Jedl velice pomalu a všechno nadrobno rozkousal. Snědl to skoro celý. Poté jsem se až najedl já. Byl jsem na něj tak pyšný. Po obědě jsme se vrátili zpět k němu do pokoje.
sedli jsme si na postel a mlčeli. Tušil jsem, že teď je tak správná chvíle na to, abychom probrali to, co se stalo včera.
"Yoongi? Prosím věř mi, že jsi pro mě jediný. O nikom jiném nesním." Hlesl jsem a podíval se mu zpříma do očí. Vůbec jsem netušil jak zareaguje, byl to hrozný pocit. Čekat jestli osoba, kterou milujete, se pokusí kvůli vám bojovat.
"Já, já..." Utekla mu jedna slzička. Objal jsem Yoongiho a přituli si ho s sobě na klín.
"Yoongi." Palcem jsem mu setřel slzičku kutálející se po jeho tváři.
"Já, chtěl bych ti věřit, ale nemáš jedinej důvod se mnou zůstávat. Co ti může 14 letý kluk ze sirotčince, bez rodiny a majetku nabídnout?" Nehorázně mě bolelo jak se schazoval, vždyť dokonalejší kluk neexistuje a asi ani nikdy existovat nebude.
"Chci jen tebe! Takového, který právě sedí přede mnou. Abych se o tebe mohl starat, abych si tě mohl hýčkat. Abych pro tebe mohl být tvůj maják, který ti tu bude pořád svítit. Abych si tě chytil do náruče a mohl za tebe schytat všechny rány od života a osudu, protože dokud mi dovolíš tě mít v náručí, já nedovolím aby ti cokoliv ublížilo. Chci tě jen pro sebe. Chci vědět, že jsi jen můj a že mi věříš. Protože já bych tě nikdy neopustil. Nikdy bych ti neublížil.Tak tě prosím, věř mi..." Už tekli slzy i mě. Yoongi se na mě překvapené díval. Přitiskl se mi k hrudi.
"Ano Tae, chci být jenom tvůj. Chci být ve tvém náručí. Chci každou sekundu svého života trávit s tebou. Chci tě u sebe cítit všechen můj čas. Prosím už mě nikdy neopouštěj." Tiskl se ke mně a já k němu. Měl jsem pocit jako kdyby byl můj, ale přitom ode mně utíkal. Potřebuji ho. Já ho potřebuji. Potřebuji ho více jak vzduch. Více jak cokoliv na světě.
V tu ránu se otevřeli dveře. Do pokoje vešla mamka a začala na mě řvát. Ihned mě vyhodila z Yoongiho pokoje. Byl jsem na ni naštvaný. Tato chvíle mohla všechno vyřešit. Mohl jsem mu říct co k němu cítím. Jak moc jsem na něm závislý. Jak jsem závislý na jeho kouzelném úsměvu, ze kterého se mi podlamují kolena. Jak moc na něm miluji jeho stydlivost, jak při každém jeho začervenání se roztávám a lapám po dechu. Jak ho každou sekundou miluji víc a víc. Jak moc ho chci cítit. Jeho tělo natisklé na mém, jako slib lásky a důvěry.
Nechtěl jsem na ni čekat a tak jsem se rozeběhl domů. Když mamka dorazila, seřvala mě za to, že jsem nebyl ve škole a že mě varovala, že je mu teprv 14. Tak jsem nebyl jednou jedinkrát ve škole a co jako?
"Co si jakože o sobě myslíš? Nejdřív ho potkáš, poté se oba zhroutíte, poté ho zase miluješ, poté ho ztratíš a nakonec vás najdu už po druhý, podotýkám po DRUHÝ v posteli?!? Sakra Tae je mu jen 14! Co se s tebou děje?! Vysvětlíš mi to!?" řvala na celý barák, jako největší histerka na světě. Nikdy na mě tolik nekřičela, bolelo mě to.
"Víš co se děje?! Já se zamiloval do 14 letýho kluka! Nechápu to, ale ještě víc nechápu sebe a ty místo toho aby jsi mi řeka co se to se mnou sakra děje, aby jsi mi pomohla, na mě ještě řveš. Já, děsím sám sebe. Vždycky jsem věděl co chci, vždy jsem udělal dobré rozhodnutí, ale teď to nejde. Měl bych ho nechat na pokoji, měl bych se o něj přestat zajímat, ale já nemůžu. O každou sekundu navíc bez něho se cítím více a více ztracený, tak mi sakra pomoz! Jsi snad moje máma a ty od toho jsou..." Zhluboka jsem dýchal. Přes slzy, které se mi valili po tvářích jsem skoro nic neviděl. V tu chvíli se ke mě mamka přiblížila. Bál jsem se, že mi něco udělá. Přivřel jsem oči a stáhl k sobě obočí. Mamka ke mě ale přišla a pevně mě objala. V tu chvíli ze mě všechno opadlo a já se s vydechnutím přitulil do náruče své mamky.
"Promiň Tae, že jsem byla tak moc slepá, ale bojím se o tebe. Počkej prosím na Yoongiho až mu bude 15. Jedině tohle pro mě udělej. Prosím Tae." Povzdechla si a kousek se ode mně odtáhla, aby mi viděla do obličeje.
"My-my jsme spolu nespali mami, já, nechci mu ublížit. Tolik se toho bojím, Snad více než on. Četl jsem si o tom pár věcí a všude byla napsána velká bolest. Já jsem mu slíbil, že mu nikdy neublížím, jak bych to mohl porušit?" Zčervenal jsem. Tohle zrovna nebylo téma, které bych s ní chtěl řešit, ale i tak jsem potřeboval radu.
"Oh tae, já si myslím, že pokud se milujete tak jak to vypadá, tak to bude pro oba dokonalé. Jen prosím doopravdy počkej až mu bude 15. I kdyby ti řekl, že je už připravený, do patnácti nic. Slibuješ?" Hladila mě po tváři.
"Slibuji. A mami? Nepamatuješ si náhodou, kdy má Yoongi narozeniny?" Znovu jsem se stulil do jejího obětí, ale jenom tak, abych neustále viděl do jejího obličeje. Šlo vidět, že nad tím přemýšlí. Trpělivě jsem vyčkával.
"Myslím, že 9.3., ale nejsem si tak úplně jistá." Tohle mi úplně stačilo na to, abych dostal panický záchvat. Vždyť dnes je 18.2., z matiky mám sice za 2, ale dopočítat, že mám pouhých 19 dní na to, abych mu sehnal dárek, jsem zvládl. Sakra. Rychle jsem se od mamky odtrhl a začal hledat něco na sebe. Mamka na mě jen vyděšeně koukala.
"Klid Tae, copak se děje?" Zastavila mě uprostřed jančení a nesmyslném běhání po pokoji.
"Dárek, Yoongi, narozky.... Za 19 dní má Yoongi narozeniny a já pro něj nemám dárek!" Vykřikl jsem nakonec a snažil se se uklidnit. Mamka se začala nahlas smát.
"Klid Tae, vždyť ani nevíš co bys mu měl koupit." Sedla si v klidu na postel. V tu chvíli mi to došlo, vždyť já ani nevím co mu koupit. Zoufale jsem se podíval na mamku.
"Mami, potřebuji odbornou radu. Co mu mám koupit?" Mamka se začne hrozně smát. Po chvíli se uklidní a znalecky pokýve hlavou.
"Hmm. Jsou to vaše první narozky spolu. Chtělo by to něco vystihuj tvoji lásku k němu. Něco neobyčejného co si bude pamatovat do koce života. Udělej jeho narozky něčím výjimečné." Pousmála se. Poté vstala z postele, pohladila mě po ruce a odešla z pokoje. Jen jsem si nad tím povzdechl a posadil jsem se na postel. Co by mému miláčku mohlo udělat radost?

--------------------------------------------------------------------

Wohoooo :D

Další díl na světě :D

Taky vám přijde takový moc kýčovitý? :D

No, co k tomu dodat, asi že už budou jen max. 3 díly a potom tuhle krátkou povídku ukončím a jdu zase na jednodílovky... :(

No, snad se uvidíme i u dalšího dílu....

Vaše Lexííí... *>*