Princess in disguise

A takto to začalo

„Taht's what makes you beautiful!!!" zazněla poslední slova k mojí oblíbené písničce a všichni začali opouštět stadion. I já. Za chvíli totiž měla být autogramiáda jediného pevného bodu, který v mém zpropadeném životě ještě mám. One Direction. Pravděpodobně vůbec netuší, že existuju. Ale já jsem i tak šťastná. Mám milujícího staršího bratra, kterému můžu říct naprosto všechno. Těším se, až ho zítra uvidím. O všem mu řeknu. Do posledního detailu mu vylíčím koncert a autogramiádu. Vyběhli jsme ze stadionu a hrnuli se k nedaleké budově, ve které bude autogramiáda. Mám dát vědět mámě, až bude začínat autogramiáda.

‚Počkám, až ji zahájí' říkám si v duchu.

Kluci nastoupili a přivítali nás. Pak nějakou dobu mluvil asi pořadatel autogramiády. Loui, můj oblíbenec seděl přímo naproti mě a i když jsem byla asi deset řad od něj, asi mě viděl, protože mě hypnotizoval pohledem. Cítila jsem, že rudnu a tak jsem raději sklopila hlavu k mému mobilu, že napíšu mamce. Blikala mi tam od ní zpráva.

‚Kontrola' pomyslela jsem si.

Ale mýlila jsem se. Zpráva mi zněla v hlavě. Viděla jsem ji úplně všude.

,Anne, do Rickova auta narazilo nějaké další. Nepřežil.' oči se mi zalily slzama. Skoro nic jsem neviděla. Zvedla jsem hlavu a podívala se tím směrem, kterým jsem tušila Louise. Pak jsem se otočila a drala si cestu ven z budovy.
Slyšela jsem nadávky na mou osobu, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Sotva jsem vyšla na ulici, rozběhla jsem se pryč. Nevím kam, prostě někam. Někdo za mnou běžel. Volal na mě. Zaběhla jsem do nějaké uličky, kde vůbec nikdo nebyl, opřela se o stěnu, svezla se po ní dolů, objala jsem si kolena, přitáhla je k bradě a brečela. Zaslechla jsem dusot, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, opět. Vlastně jsem nevěnovala pozornost vůbec ničemu. Ten člověk si čupl naproti mně, chytl mě pod ramenama a vyzdvihl do stoje.
„Neplač, bude to dobré." promluvil Louis. Poznala jsem ho po hlase.

Z pohledu Louise

S klukama jsme nastoupili před dav našich úžasných fans a každý jsme řekli něco na zahájení autogramiády. Pak jsme si sedli a začal mluvit pán, díky kterému nás holky můžou potkat. Asi deset řad od nás, přímo naproti mě stála brunetka a já ji nevědomky začal hypnotizovat.

‚Je nádherná' letělo mi hlavou. Topil jsem se v jejích hnědých očích. Dívala se na mě, jelikož stála v mezeře mezi ostatníma holkama. Byla mi trochu povědomá, nevím od kama. Začala se červenat a pak sklopila pohled a koukala se někam dolů. Viděl jsem, jak sebou najednou trochu cukla. Ještě chvíli koukala do mobilu, jak jsem odhadl, pak zvedla oči a podívala se mým směrem. V očích se jí leskly slzy. Rychle se otočila a drala se ke dveřím.
„Paule?" Otočil jsem se na našeho provizorního otce s otázkou v očích.
„Ne Louisi!" Zamítl to rázně.
„Paule já za ní musím jít. Mám o ni strach!" Vím, že bych z autogramiády neměl odcházet, ale bych si to do smrti vyčítal. Asi jsem tak i vypadal, jelikož mě Paul zvedl a odvedl pryč.
Slyšel jsem udivené výkřiky fans, ale ignoroval jsem to. Zajímala mě jen a jen ona. Nikdy dřív jsem ji neviděl, ale i přesto jsem se do ní právě teď zamiloval. A pokud má problémy, pomůžu jí s nima, ať to stojí, co to stojí. Vyběhl jsem z budovy a zahlédl už jen vysoký, složitě zapletený drdol. Držel jsem se jí jako klíště a tak jsem poznal, když zabočila do nějaké postranní uličky. Zastavil jsem se, když jsem k té uličce doběhl, a viděl jsem, jak se sesula a přitáhla si kolena k bradě. Z nějakého, mě neznámého, důvodu brečí. Doběhl jsem k ní a čupl si naproti. Nevnímala mě. Chytl jsem jí pod ramenama, vytáhl na nohy a pevně ji objal.
„Neplač, bude to dobré." Nejhorší věc, jakou jsem mohl říct.