Princess in disguise

Druhý sloupec napravo, horní postel

V minulém díle

„Louisi, vážně to myslíš vážně?" koukala na mě z Paulové náruče.
Vrátil jsem jí mobil a zase si jí od Paula vzal. Přitiskl jsem si jí k sobě a do vlasů zamumlal odpověď.
„Nejvážněji, jak jen to jde."

„Héj! Louisi! Ty přerostlý děcko! Kam jsi zmizel?" volal Zayn od autobusu.
„Zachraňoval jsem život!" odpověděl jsem mu stejně hlasitě.
„Komu?" on je asi vážně slepej! Slepej nebo blbej. A nebo obojí. Pousmál jsem se pro sebe.
„Anne. Nevidíš, že ji nesu?" Anne jen pozorovala, jak po sobě křičíme.
„Eto, ne?" odpověděl a raději zalezl do autobusu.
„Ach bože. To je debil." Povzdechl jsem si a zasmál se.
„No ty nejsi o moc lepší." Kontroloval Paul. Povzdychl jsem si a nastoupil za ním.
„Héj! Louis přivedl návštěvu!" zavolal Zayn nahoru a v momentě byli všichni dole.
„Fakt díky brácho." zašklebil jsem se na něj.
„To neumí chodit, že ji neseš?" zeptal se Harry.
„Budeš se divit, ale jo umí. Jen by to teď nezvládla." přešli jsme k pohovce a tak jsem ji posadil.
„Nezvládla? Vždyť když umí chodit, zvládnout by to měla." dumal nad tímto zapeklitým případem Niall.
„Stalo se něco?" zeptal se Liam. Vždycky to pozná, vydechl jsem frustrovaně.
„Můj brácha před hodinou zemřel při autonehodě." snažila se nebrečet, ale moc se jí to nedařilo. Přisedl jsem si k ní a objal ji.
„Budeš tu s náma chtít zůstat, nebo si půjdeš nahoru lehnout?" zeptal jsem se a klukům nevěnoval pozornost. Matně jsem vnímal, že stojí v půlkruhu za mnou.
„Zůstanu tady." šeptla a zase mi chytla tričko.
„Mám jim říct, proč jsi tu?" zeptal jsem se.
„Řekni."
„Takže pánové, představuju vám Anne. Nějaký čas s náma bude bydlet, myslím že ani jeden z nás nebyl v takové situaci jako je ona. Ani jednomu z nás by se nechtělo zpátky tam, kde se to stalo. Tam, kde s ním všechno prožila. Proto jsem se rozhodl, že ji vezmu pod svá ochranná křídla." Vysvětlil jsem klukům, kteří situaci vzali velmi dobře. Chápali ji a uklidnili se. Padla na nás na všechny taková zkroušená nálada. Stál jsem částečně před ní. Chytla mě za ryfle a potichu se omlouvala, za to že brečí. Upřímně i mě stekla ne jedna slza. Bylo mi jí líto, nezaslouží si to.
„Nevadilo, že jsi plakala. Aspoň ví, jak se cítíš, a jak moc ti chci pomoct." usmál jsem se na ni v té chvilce ticha, která nastala po mém vysvětlení.
Natáhl jsem se na stolek pro ovladač a zapnul televizi. Mimořádné zprávy. Při autonehodě zahynul korunní princ Českých zemí. Anne cosi ťukala do telefonu. Česky.
„Anne? Jsi v poho?" zeptal se Liam, který si sedl naproti nám.
„Jo, jsem." odpověděla, ale jen já jsem mohl vědět, že to není pravda. Měla ruku za mými zády a mačkala mi triko.
„Ann, jestli ti to vadí, vypnu to." zvedl jsem jedno obočí a natáhl ruku k ovladači.
„Ne Louisi, to je dobré." chytla mě za ruku, kterou jsem natahoval pro ovladač. Zdá se mi to, nebo se červená?
„Měj se tam dobře onee-chan." řekla. Myslím, že zprávy jsme nikdo nevnímal.
„Anne, řekni nám o sobě něco. Lou nám o tobě řekl hodně věcí, ale myslím, že by bylo dobré vědět to i od tebe. A nemyslím si, že si to všechno pamatoval." ozval se po chvíli Zayn.
„No jsem Češka..." Začala vyprávět. Celou dobu jsem poslouchal a každou hlásku si vrýval do mozku. Snažil jsem se zapamatovat si toho co nejvíc, abych se jí pak na nic nemusel ptát. Sice už jsem část z jejího vyprávění slyšel, ale jednoduše miluju jak se tváří, když něco vypráví.
„Ann? Běž si lehnout. Jsi unavená. Zítra nám to dopovíš." řekl jsem po chvíli a jemně ji pohladil po zádech. Nedá mi to. Nedá mi pokoj. Pořád na ni musím myslet.
„Kam přesně?" zeptala se a podívala se na mě.
„Druhý sloupec napravo, horní postel. Za chvíli přijdu." podal jsem instrukce.
„Dobrou, kluci." zvedla se a odešla nahoru.
„No Louisi, ty se nezdáš." nechal se slyšet Hazza.
„Věříš v lásku na první pohled?" zeptal jsem se ho obratem.
„Ne. A kdo vlastně jo?" zeptal se pobaveně.
„Já, odedneška." odpověděl jsem a taky jsem odešel nahoru. Zayn, Naill a Liam nás jen pozorovali. Na schodech jsem se díval pod nohy, a tak mě překvapilo, když jsem uviděl Anne sedící na zemi.
„Ann, proč už nejsi v posteli?" zeptal jsem se a nepozoroval žádný důvod, proč tu teď sedí.
„Eh, Lousi, já nemám v čem spát." řekla a podívala se na mě.
„Sakra, na to jsem úplně zapomněl. Chceš něco půjčit?" přece nebude spát v těch šatech!
„Jen jestli ti to nebude vadit." souhlasila.
„Chvíli počkej." poprosil jsem a ohnul se ke spodní posteli, kde jsem měl totální bordel. Nějaké čisté tričko tu ještě být musí! prosil jsem v duchu.
„Promiň, nemám žádné čisté triko. Jestli chceš, seběhnu dolů a zeptám se kluků. Niall by teoreticky čisté triko měl mít." omlouval jsem se a nabídl jí možnost, která se mi vůbec nelíbila.
„Ne to je v pořádku. Já, já bych nejraději spala v tvém tričku." mumle a červená se. Takže mám nějakou šanci?
„Jaké chceš?" vytáhl jsem tři relativně čistá trika.
„To co máš nejraději, teda jestli ti to nebude vadit." odpověděla a celou dobu se červenala. Povzdechl jsem si a ty tři hodil zpátky. Moje nejoblíbenější bylo zároveň nejšpinavější.
„Je ti jasné, že je nejšpinavější." zvedl jsem obočí.
„Je, ale nevadí mi to." usmála se a triko si ode mě vzala.
„Loui, já se chci převléct." zamávala mi rukou před obličejem.
„Co? Jo promiň." omluvil jsem se a otočil se zády.
„Můžeš." oznámila po chvilce.
„Kam si to můžu dát?" ukázala na hromádku oblečení.
„Asi ke mě." pokrčil jsem rameny. Moje triko jí sahalo do půlky stehen.
„Tak pojď." pobídl jsem ji.
Odhrnul jsem závěs na mojí posteli, když mě zastavila její ruka na té mé.
„Loui, není to tvoje postel?" zeptala se nesměle.
„Je, proč?" usmál jsem se na ni.
„Kde budeš spát ty?" koukala na mě zmateně.
„S tebou. Pokud ti to nebude vadit." řekl jsem.
„Ehm, no asi ne." zrudla a vyšplhala se do ní.
„Zítra ti budu muset něco koupit. Nemáš co na sebe. Anebo ti může něco půjčit Lou." sjel jsem jí pohledem a dodal: „Aspoň trika."
Podívala se na mě, jak na šílence až pak řekla: „Řekni mi, kde bydlíte." vytáhla telefon, který se tam najednou někde vzal.

„Napíšu mámě, ať mi pošle nějaké oblečení, boty a další takové. Rozhodně mi zatím nebudeš nic kupovat." mračila se na mě.
„Napiš, ať to pošle k mamce. Zítra stejně jedem tam." řekl jsem jí. Zatím co psala zprávu, já se převlékal do, ehm no, říkejme tomu pyžamo. Bylo to prostě jen triko a trenky.
„Louisi, myslíš to vážně?" ptala se, když jsem si k ní lehal.
„Co jako?" nechápavě jsem se zeptal, i když jsem věděl, na co naráží.
„Eh, nó to pyžamo?" hádala.
„Ty taky nemáš kahoty." opáčil jsem a zatáhl závěsek.
Děkuji Bohu, že máme každý u svojí postele malou lampičku. Rychle jsem ji rozsvítil a hned jsem viděl, jak zrudla.

♥ Tak mě tu máte zpátky, sice to není v pondělí, tak jak jsem slibovala, ale co vám budu kecat, byla jsem líná vytáhnout počítač

♥ Nebudu dál kecat, doufám že jste si kapitolku užili a přeji vám krásnej týden!

♥ Anns with love! ♥