Snílek - Můj nejkrásnější sen (ZRUŠENO)

Rozchod

Přijeli jsme do ubytování a nám se naštěstí podařilo proklouznout dovnitř, tam jsem se s ním rozloučila ale musela jsem mu říct jednu věc ale on mě nevnímal a navíc nechtěl aby nás někde načapali ubytovaní hosté. Když jsem se rozloučila tak odjel svým krásným nablýskaným autem.

Zbytek rána jsem už neprospala protože jsem přemýšlela a nevěděla jsem jak mu řeknu že se s ním musím rozejít protože dneska večer už odjíždím a vztah na dálku by nefungoval. Byla jsem z toho celá rozpolcená a nevěděla co dělat.

Nastala snídaně a já jsem se rozhodla že dneska jíst nebudu. Sice měli nějaké britské speciality které vypadali lahodně ale byla jsem tak nervozní že jsem prostě ani jíst nemohla. Celej zbytek dne jsem byla smutná a na nikoho jsem neměla náladu. Ani různé zajímavé expedice mě nezaujmuli. Byla jsem v tu chvíli jak člověk bez duše. Hlavně jsem nevěděla kdy mu to řeknu a kde ale musela jsem ještě dneska než nastane večer, večer už bude pozdě. Po poslední expedici jsme všichni přišli do ubytování a měli jsme si celí zbytek dne sbalit svoje věci. Já jsem si rychle svoje věci naházela nějakým způsobem do kufru a hned potom jsem běžela za Charlesem.

Když jsem přiběhla k Charlesovu domu hned jsem okamžitě bez jakéhokoliv přemýšlení zazvonila. Charles naštěstí byl doma a otevřel mi. Viděl ve mě zklamaný obličej. Hned mě pozval k sobě dál a zeptal se co se děje? Já jsem mu v té rychlosti hned odpověděla: " Charlesi, já dneska odjíždím domů, zpátky do Česka", Charles měl v tu chvíli ve svém obličeji smutek, nedával ho sice najevo ale poznala jsem to. " Charlesi, musíme se spolu rozejít, musíme na tohle všechno zapomenout", " To už se nebudeme jako vídat? " " Ne, bohužel nebudeme, věř mi, bude to tak lepší, vztah na dálku by prostě nefungoval " " Ale třeba jo " " Jo? Vždyť nikomu to se vztahem na dálku nevydrželo" " Ale co když nám jo? Co když mi budeme výjimka" " Ne, výjimka by jsme určitě nebyli, musíme se s tím prostě smířit, nějak to překonat ". " Proč zrovna my? " "Já nevím, třeba jsme si spolu nebyli souzeni ". " To nikdy neříkej ". " Je mi to líto Charlesi, sbohem". " Ne, nikam neodcházej, Sabi, prosííím ". " Sbohem ".

Byl večer a já jsem nasedala do letadla, nebyla jsem zrovna z toho všeho nadšená. Musela jsem být silná, ovládnout se a vydržet to. Ani v zázrak už jsem v tu chvíli nedoufala. Byla jsem vevnitř v letadle, sedla jsem si na sedadlo, připoutala se pásy, dala si do uší sluchátka s muzikou a u toho jsem pozorovala nebe. Letadlo se rozjelo a brzy sním zmizel celej Londýn i celá V.B.

Po pár hodinách cesty, jsme pak dojeli do Prahy kde jsme také samozřejmě přistáli a na letišti už na mě i na ostatní čekali rodiče. Rodiče byli celí rozesmátý a šťastný že už jsem doma, za to já jsem byla dost nešťastná. S rodičema jsem přijela domů a já jsem zalezla do svého pokoje, lehla jsem si na postel a začali se mi v hlavě promítat vzpomínky na Charlese a na Londýn. Stýskalo se mi po něm a hlavně po tom jeho roztomilém úsměvu. Byla jsem celá bez života, úplně vyschlá. Pořád jsem si ho dokola kreslila na papír a já jsem si stále vzpomínala na ty hezké chvíle. Po několika hodinách jsem konečně se odvážila vyjít ze svého pokoje, táta se díval na televizi a mamka něco vařila v kuchyni. " Mami, co to vaříš? " " Vařím večeři pro vás všechny, k večeři budou palačinky". Šla jsem k oknu a zahleděla jsem se do krajiny, venku zrovna nebylo moc hezky, všude byli tmavý mraky a navíc se blížila bouřka takže jsem radši odešla zase zpátky do svého pokoje. Přemýšlela jsem jestli jsem se rozhodla správně, jestli to tak mělo být, jestli jsme se měli rozejít. Jo, určitě měli, jak jinak by to fungovalo. Byla jsem si s tím jistá že jsem udělala správně. Na stole jsem našla cookies, tak jsem si je dala jako svačinku. Byli moc dobré. Mamka holt umí vařit, to se musí nechat. Bohužel mě to moc nadlouho nezabavilo a zase jsem pak neměla co dělat, než se jenom utápět ve svém smutku  ......