Já, mé druhé já a naši přátelé

1. Kapitola - Zrůdičky

Jsi polda? Pokud ne, v tom případě zaklapni tohle čtivo, polož ho kde jsi ho našel, otoč se a nikdy nevracej, duše hříšná! Tohle může být čteno jen ve dvou případech:

a.) Bude předložen státem zaměstnané osobě jako důkazní materiál, protože se nalezlo moje hnijící tělo

b.) Tento zápisník bude nalezen u mého hnijícího, mrtvého těla

Žádná možnost c.) tu NENÍ. Pokud ji vidíš, jsi pravděpodobně Bára, které někdo ukradl brýle. Báro, ne. Ani ty nemáš právo na cokoli z těchto řádků. Huš!

A ne, zásadně si nepřeji, aby jakákoli část celku byla předčítána na mém pohřbu. Je to dost divné, úchylné a mohlo by to zkazit iluze nešťastných truchlících. (Pokud někdo už stihl říct, že jsem byla dobrým studentem, tak NEBYLA. Fakt ne. Nevím, co se kdo komu snaží nakecat, ale.... prostě ne.)

Jak si někdo s IQ vyšším než takové, které je potřeba na rozeznání světla od tmy, může všimnout, tohle je něco jako záznamník všeho, co kdo podělal v mém životě včetně mě a možná vás dovede až k mému vrahovi. Pokusím se vám na zadní stranu napsat jednoduše "BYL TO ŠKOLNÍ SYSTÉM!", jednoduše a výstižně. Přísahám, žádné šifry, ani morseovka, prostě se pokusím uvést jméno svého rdousitele, ale pokud zemřu dřív, prostě si budete muset poradit. V případě, že sejdu věkem v nějakém super Las Vegaském domově důchodců, tohle bude moje autobiografie, podle které se bude řídit další generace těch tvorů, kteří budou zrovna vládnout naší planetě a zvládnou přečíst č,ř,ž... prostě všechna písmenka nahoře na klávesnici.

Fajn, popojeďme. Pokud je možnost a.) uvedená výše správná, pravděpodobně mě znáte, neb vám moji rodiče stihli předat spoustu fotek z mého dětství, detailní (a fiktivní) popis mé osobnosti, postavy, prospěchu, vyprazdňování a života. Za to se omlouvám, upřímně vás lituji a únikový východ je hned ve dveřích vedle koupelny. Pokud je správná možnost b.), asi nevíte, s čím hnijícím humusem máte tu čest. Říkejte mi prostě Betty, protože moje celé jméno prostě nechcete vědět. Můj angličtinář ho vyslovuje Furner-jak to do haje je prrosim - schrvlepersnová. Zůstaňme u toho. Moc ráda píši různé nápisy (většinou anglicky). Ne graffiti, klasickými i vymyšlenými styly psaní. Umím runové písmo, dobře vařím (nikdo nezemřel, řekněme to takhle a pokud je tohle důvod mého úmrtí, někdo mě otrávil. Vařím VÁŽNĚ DOBŘE), zbožňuji jízdu na koni, túry v lese - ne v horkých letních dnech, to je lepší se válet - a hudbu, kterou ne každý objevil. Zbožňuji Nutellu, ale nejím ji kvůli palmovému oleji a... přiznejme si to... kvůli ceně.

2. 11

Dnešní den nebyl celkově vzato nic moc a v mé hlavě vzbudil celý zástup otázek typu: "Když mi všichni říkají, abych žila smysluplně, proč trávím nejkrásnější léta života v ústavu pro duševně choré? (škola)" Vlastně, když o tom přemýšlím, je dost možné, že příčinou mé možné smrti byla škola, vzhledem k tomu, že celou jednu přestávku jsem věnovala úvaze, jestli bych si něco zlomila, kdybych spadla z těch kamenných schodů v každém patře.

Neberte si to zle, zbožňuji život. Zbožňuji sluneční paprsky a jízdy autobusem ze školy, ale právě škola je aspekt mého života, který nechápu a ze srdce nenávidím. Až na ájinu, češtinu, děják a... to je všechno. Je to blbý, když škola zabírá devadesát procent mého života. Dneska jsem psala test z chemie. Opravku. Po škole. Zase jsem to zvorala. Taky jsem zvorala biologii a fyziku. Prostě si to nevybavím, i když se učím celý večer a den potom. A zítra píšeme chemii zase, tentokrát na složitější téma. Žádná druhá šance, žádná opravka. Tentokrát naostro. Musím se jít učit.

Fajn, dnešní zápis jsem chtěla věnovat tomu, jak strašně super jsou ranní sprchy, snídaně do postele a jak moc zbožňuji, když se můžu podívat do obličeje svého fyzikáře a zřít odraz vlastního opovržení. Ale já to neudělám. Jednak jsem moc hodná a druhak jsem dnešní den (2.11) zasvětila svým přátelům. Konkrétně dvěma na židlích jezdícím, levné jídlo kupujícím, parodie vymýšlejícím, chytrým kamarádkám. Sedí v lavici hned za mnou, takže by se dalo říct, že mi kryjí záda v časech nejhorších. Nejsou jako ten typ přátel, kteří se vám ozvou jen když něco potřebují a kteří vás mají jen na to, aby se vymluvili ze svých problémů. Nemluvíme o všech průserech našich životů, prostě se z nich vysmějeme, vychodíme po obchodech s levným zbožím, vyčteme šifrované odpovědi ze zábavných stránek na Facebooku. Jsou přesně ten typ člověka, kterého chcete mít po boku, když se váš život řítí do sr... do háje. Takže pokud jsem si něčím jistá, je to to, že mě nezabily... Nebo to byla nehoda. Jasně, náš vztah nebyl vždycky jednoduchý. Dost jsme si lezly na nervy, ale když někomu lezu na nervy, už je vesmírem dané, že za nějakou dobu budeme nejlepší přátelé. (Pokud se nejedná o skoro-plešatého, zakomplexovaného žabáka, co mluví jako mongol a učí jako by byl ve třídě sám.) Vlastně na ty dny ráda vzpomínám. Muselo to být neskutečně rozkošný.

V mých příbězích se budou vyskytovat poměrně často, takže vám je představím zvlášť:

První osobu nazývejme Kari. Miluje psy a svojí fenku Johu vycvičila jako by byla armádní vlčák. Baví ji matika (jeden z důvodů, proč jsem ji v primě nemohla vystát - skoro-) a někdy nedodržuje kodex osobního vlastnictví (povahový rys, kterým mi velmi zpříjemňuje život v poslední době. Díky, Kari). Její máma dělá na charitě a od doby, co mi tohle řekla vím, odkud zdědila svoji další vlastnost, kterou nesmírně obdivuji - nezáleží na tom, jak moc se jí nelíbíte, vždycky vám pomůže.

Druhá stvůřička se jmenuje Bella. (Vím, jak strašně tu knížku miluješ.) Nikdy jsem ji neviděla bez knihy, čtečky nebo aspoň bez časopisu. Pracuje na sobě vážně tvrdě a nikomu o tom nevykládá. Je prostě fitnessačka bez toho nessačka. Ironií a sarkasmem mě vysoce předčí, takže nevím, zda kdyby se rozhodla psát podobnou knihu jako já, nemělo by na ní být Varování ministerstva zdravotnictví. (Na knize, i na pyšné autorce.) Vlastně o sobě moc často nemluví, třeba až do kvinty jsem nevěděla, že dělala vodáctví. Zato drbat druhé dovedeme dlouhé hodiny a hodiny. Je to všemocný všelék, který funguje vždycky.

Dobře, zrůdičky, máte co jste chtěly a zítra mě nechte mluvit o světových problémech jako zdražená pórková poléka na nádraží.