Já, mé druhé já a naši přátelé

4. Kapitola - Chci tělo bohyně

Všechno to začalo v ten den, kdy jsem si pojmenovala své břicho. Jmenuje se Bertík a roste jako z vody. Nastal čas, kdy  jsem své okrasné a ochranné polštářky nemohla dále obhajovat. Příliš dlouho jsem hleděla na náhodné fotky z tělocvičen, gymnastických sálů, různých ložnic a obýváků, na kterých dominovala holka s Iphonem a pevným břichem, vypracovanýma nohama, spoře oděna do legín a tenkého trička. (Někdy, bohužel, ani to ne.) Čím víc se snažíte uniknout, čím silněji bojujete, zlo vás vždycky dostane, narve vám do krku smoothie a nasadí okovy falešných Adidasek z tržnice.  Nastal den zúčtování, protože nosit kalhoty s vysokým pasem, aby mi držely postavu, to není fér vůči  společnosti. Proto jsme s Bertíkem uspořádali rozlučkovou hostinu a další den ráno měl být popraven. 

Nejsem úplná nepohyblivá lemra, vlastně celkem často chodím přes víkendy do přírody s partou kamarádů a jednou týdně (poslední tři týdny ne) chodím do školní posilovny. To ovšem mému prvorozenému ve zvětšování objemu nevadilo.  Tak tedy, oděna do máminých běžeckých bot, legín a sportovního trička (všechno leželo dekádu v nejtemnější části skříně), vyběhla jsem do zářivého rána. 

První dojmy? KOSA. Bylo mi příšerně zima. A pak zase vedro. A pak zase zima. Donutila jsem se doběhnout do zatáčky a v tom se mi v hlavě ozvalo moje druhé já, nadávající na všechno živé. Po dalších pár metrech jsme se shodli na tom, že všechny, kdo rádi běhají by měli zavřít do laboratoří, ty odpálit do vesmíru a tady vybudovat nějakou normální společnost. Sadistické potěšení ze zdravého jídla, bolesti v boku, ledového vzduchu v plicích, bolesti zad, kloubů, nohou, rukou, lýtek, holení, mozku, vlasů a nehtů... Nedivím se, že se z toho devadesát procent fitnessáků zblázní. Ani vy všichni dohromady (ani Bella a Kari) nemáte v zásobě dost sprostých slov,  aby převýšila můj repertoár toho dne ráno. Uběhnout kilometr a zjistit, že samou trasu musím absolvovat  zpátky, protože jinak zmrznu? Asi takhle, jediné, co mě drželo naživu byl obraz všech mých "supercool" spolužaček ze třídy, co cvičí jako posedlé, jak leží v nemocnici, hadičkou jim do žil vpravují tuk a léčí je na absolutní demenci. 

Domů jsem se vrátila pokořená, zpocená jako boxer  po zápasu se slonem a absolutně šťastná, že Bertík -  i když o něco menší - je pořád zdravý, čilý a má hlad. Protože to znamená že i já jsem zdravá, čilá a... mám hlad.  Navíc, vzhledem k minulé kapitole, kterou jsem zveřejnila by nebylo hezké mít tělo bohyně. Pak bych se mého absolutně neutajeného ctitele už nezbavila. 

Nemám nic proti lidem, co si sami jdou občas zaběhat, i já celkem holduji tomu adrenaliovému pocitu překonání sama sebe, ale cpát to všem okolo do takové míry, aby se pokusili sami sebe  zabít v něčem, co vypadá jakoby jste neměli dost pořádného oblečení... ale no tak! Pojít na vyčerpání, KILOMETRY od domova v čemsi tak nepohodlném... prosím, už ne. 

Děkuji moc za přečtení. Upozorňuji, že tahle... knížka... popisuje můj život a příhody tak jak mě napadají, píši o tom, co mi přijde zajímavé, důležité nebo i vtipné a ironické. NENÍ TO BLOG. Není a není a není, nic takového. Protože... protože... Tady jsou v názvu kapitoly. BEM. Možná v budoucnu dostane nějaký řád,  možná i budu psát po dnech - dobře, na to jsem moc líná-, ale do té doby je to prostě změť  myšlenek. Vznikla tak, že jsem chtěla mým kamarádkám přiblížit různá témata, co mi blikají v hlavě a k tomu slouží dodnes. Přísahám, že mě nikdy nepřistihnete při tom, že píšu kapitolu o "tom, co jsem si koupila za měsíc říjen". PŘÍSAHÁM. Protože vím, že i tací existují. A velmi, VELMI blízko mojí lavici. 

Děkuji a ahoj. 

(Pro ty, které by to zajímalo, byl to kebab a dvoje kapesníky. Mám rýmu)