Já, mé druhé já a naši přátelé

3. Kapitola - O syndromu Friendzone

Běda mužům, kterým žena vládne, běda ženě, o které přemýšlí debil

Nejsem žádné terno. Možná, kdybych se na Halloween převlékla jako Prohnaná čarodějnice, měla bych úspěch, ale jinak nic moc. Každopádně, chemie je chemie, byť jednostranná a Amor je opilý myslivec, který neví, kam střílí. Devadesát sedm procent ženské populace dříve či později čeká ta nepříjemná záležitost, které se říká různě. Já to nazývám otrava. Když za vámi celou dobu ve škole (a někdy i po ní) chodí dvoumetrová tyč, kvůli které vás všichni vidí jako zoufalce (nebo hůř, někoho ve vztahu!), brzy si začnete říkat, že mít pár bradavic navíc, jste v pohodě. Onou tyčí myslím svého spolužáka Slisáka. Proč Slisák? Vypadá jako někdo, koho špatně slisovali.

.

.

(Čekám, až se přestanete smát mému geniálnímu pojmenování)

.

.

A trpí samomluvou. Můžete sedět o tři lavice dál v přeplněné třídě plné hluku a on stejně bude mluvit přímo na vás, i když nemáte šanci slyšet. Nejen protože většinou mluví o Twitteru nebo počítačích. Pozitivum? Nevidí, nebo ho snad nezajímá, když někdo neposlouchá. Prostě mluví, mluví a mluví. Na druhou stranu zase nebere na vědomí to, co říkáte vy. Celou dobu u, co spolu chodíme do třídy se mu snažím (zatím šetrně) vysvětlit, že mi nemá říkat Alžběto, ale Betty.

Tímto chci vyjádřit soucit s každým klukem, který si musí vytrpět holčičí štěbetání, které je delší než tři minuty a jde více méně o samomluvu. Je to fakt děs, sorry za nás za všechny, kluci.

Vlastně Slisák není tak špatný, umí skvěle anglicky. To je jediný důvod, proč se s ním bavím, protože - přiznejme si to otevřeně, - v naší třídě moc anglicky MLUVÍCÍCH není a já si nemám s kým povídat, proto jsem přistoupila na takto zoufalý krok. Nebojím se to potvrdit, za nastalou situaci si můžu sama. Proto bych si neměla stěžovat, leč chování nadrženého puberťáka je horší, než mít za zadkem (a nad hlavou) dvacet čtyři hodin denně prskajícího, páchnoucího medvěda. Obzvlášť, když je dotyčný od narození katolík.

V angličtině máme takové ty malé lavice, které jsou snad pro kohosi, koho zapomněli krmit. Já jsem nucena sedět vedle Slisáka a on se po celou dobu výuky snaží dostat co nejblíže. Nohy podobné tyčím používaným na skok do výšky natlačené na moje ubohé pahýlky a výhled na přesné detaily jeho obličeje. Mohla bych vám dát detailní popis Slisákových zubů a kde přesně má pihy, tak moc blízko je. Je otravný, poněkud ubohý a to je přesně to, proč jsem se na něj ještě naplno nerozeřvala. Možná v tom svém mozku přišel na to, že soucit je nejlepší zbraň a hodlá ji použít. Je jako ošklivé štěně. Znáte to. Ošklivé, ale... ale... štěně! Taky tak nedovede pochopit, když někdo řekne NE. Verbálně, nonverbálně, prostřednictvím přátel. Vážně, kdyby nebylo tlusté zdi tvořené Bellou a Kari, už dávno tráví hodiny tím, že mi dýchá na krk a přemýšlí o tom, jestli je jejich zahrada nenápadná na zakopání mé mrtvoly. Nevím, jak to všechno začalo. Vlastně vím. Na GOučku v primě, kdy jsem si s ním jednou zatancovala ploužák, protože se mi prostě nechtělo sedět na židli. Pak to pokračovalo tím, že se mnou chodil do školy, protože bydlí kousek od parkoviště, kde mě mamka každé ráno nechávala vystoupit na cestě do školy. Už v té době on mluvil a já se mu snažila uniknout. Marně. Vždycky měl nohy dlouhé, jakoby vlastně ani nekončily a plynule přecházely v krk. Pak se situace zostřila sledováním po škole. Po několika týdnech aktivního partyzánského boje já + mí přátelé vs. Slisák, situace se uklidnila. Začala až v době, kdy nás přeřadili do stejné skupiny na angličtinu. A tak naše lovestory pokračuje dodnes. Halelluja!

Pokud si tohle přeci jen někdy přečte nějaký kluk, ponaučení zní: Holku nedostaneš tím, že za ní budeš lozit jako beznohý labrador. Potřebuješ tři věci: Rychlost, nenápadnost a chloroform. 

(Partyzánský odboj... Je to odvozené od toho, že tam měli party? o.o)