Úhel pohledu.

Očima Johna Watsona

Sedím jako naprostý idiot v křesle u psychologa. Prý se mi uleví. Jediné co mi uleví je on. Uleví mi zázrak. Prosil jsem ho o něj už před jeho hrobem. Ale zázraky se nekonají. Člověk by čekal, že hezky poprosí a vesmíru mu vrátí jeho ztracenou lásku. Mrtvou lásku. Ale tohle není nějaká debilní telenovela. Tady se zázraky nekonají. Ve světe Johna H. Watsona jsou zázraky příliš nedosažitelné. Stejně jako on. "Pane Watsona, posloucháte mě vůbec? " až hlas psycholožky mě vrátí do reality. "Omlouvám se, zamyslel jsem se." "Jistě, toho jsem si všimla. Johne, jestli je tady něco, co jste chtěl říct, ale nikdy jste to neřekl, řekněte to nyní." Jediné co jsem vždycky chtěl říct, ale nikdy to neudělal jsou dvě naprosto primitivní slova. Slova lásky. Slova štěstí. Slova naděje. Tyhle slova jsou odresovaná jedné jediné osobě. Sherlocku Holmesi já tě miluji. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. Ale ty jseš sakra mrtvej. Jak to mám říct mrtvole? Prostě tě miluji. Sice jsi sociopat, ale je mi to fuk. Ale vzhledem k tomu, že jsi tohle tajemství odnesl s sebou do hrobu, tak odpovídám: "Promiňte, Já nemohu. Prostě to nejde." Ani nevím proč na tohle sezení chodím. Nepomáhá mi a nikdy ani nepomáhalo. Vlastně je to jen kvůli sestře Harry. I ona mi tě připomíná. Vždycky si vzpomenu, jak jsi při našem seznámení dedukoval, že mám mobil po bratrovi Harrym. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že jsi člověk. Člověk, který se může zmýlit. Člověk, který má své chyby. Panebože Sherlocku, tolik mi chybíš.